Čtvrtek 15. května 1873

V půl deváté jsme šli všichni, kromě tety, která má velmi vysokou horečku, na pohřeb. Nejprve byla pobožnost doma, pak šli všichni do kostela, rakev vnesli do kostela, odsloužili mši a pak zádušní obřad. Bylo tam mnoho lidí, cizinců, Michelovi, dvě velkoknížata tam byla.
Netřeba říkat, jak trpěli stařec a paní Pattonová, nakonec se jí udělalo špatně. Všichni ji obklopili a ubohý stařec osaměl; klesl na židli, už neplakal, ale křičel. Okamžitě jsme k němu přiběhly, pečovaly jsme o něj, daly mu vodu atd. atd. Zkrátka scény bolesti, které jsem viděla, jsou tak strašné, že jsem z toho plakala a stále se třesu. Slzy, vzlyky, výkřiky, všechny hrůzy neštěstí a zoufalství. V půl druhé jsme se vrátily. Pak o půl páté, po dvou hodinách klavíru, jsem vyšla (černé šaty, sluší) s mámou, koupila jsem šedou látku na cestovní šaty. Je to jako s jízdou na koni, objednala jsem amazonku a jezdila, neboť cestovní šaty jsou vždy krok vpřed. Dnes první třešně.
Vlastně tu nikdo nezůstal, v pravém slova smyslu. Zůstávají jen oškliví, špinaví, hloupí Nicejci. Ach! Bože, nech mě odjet. Prosím Tě. Uděl mi tu milost. Nechám si přivézt klobouk k šedým šatům.
na okraji
Kolem šesté přišel starý se zeptat, jak je tetě. Má takový strach o všechny, chudák!