Středa 14. května 1873

Před sedmou jsem snědla talíř jahod. V devět jsme já a slečna Collignon šly pěšky k Howardovým (fialové šaty). Byla jsem ve špatné náladě, neboť při obědě a po něm byly scény kvůli angličtině. Slečnu Collignon by měli nutit mluvit, a místo toho mučí mě až do vyčerpání.
Prosila jsem, aby se jelo do Vídně, dávala jsem tisíc důvodů, nakonec jsem říkala, že nechci zůstat přes léto v Nice. Plakala jsem, prosila, byla jsem smutné, znuděné nálady, neměla jsem chuť nic dělat, s nikým mluvit.
Šla jsem s rozzlobeným, spíše znuděným výrazem. Měla jsem zachmuřenou tvář. Ach! Když si člověk pomyslí, jak je člověk ubohý! Když jsme přicházely, ještě na aleji, která k nim vede, musela jsem se snažit změnit výraz, náladu; musela jsem se usmívat, tvářit se vesele, spokojeně, že je vidím atd.
Každé zvíře si může, když se mu zlíbí, dělat, jaký chce obličej. Nemusí se usmívat, když chce plakat. Když nechce vidět sobě rovné, nevidí je. A člověk, otrok všeho a všech! A přece si to sama ukládám, sama mám ráda společnost, ráda chodím, ráda, když přijdou. Je to poprvé, co jdu proti svému přání, a kolikrát půjdu později? Kolikrát budu muset jít, když budu chtít zůstat, a usmívat se, když budu chtít plakat! A tento život, ten společenský, jsem si zvolila sama. Ach! ale pak už nebudu mít žal, až budu velká, až on bude
se mnou. Budu vždy veselá a dobře naladěná. Teď je to proto, že chci jet do Vídně a nemohu, a ještě tisíc věcí, které nemohu dělat sama, ale pak budu mít svou vůli. Budu moci dělat, co chci, jet, kam chci, prostředky to dovolí a, jestli člověk dobře hospodaří a s Boží pomocí, má vždy dost, a pak s ním, mohu být nešťastná? Nebude se stavět proti mým přáním, totiž budeme mít tatáž. Já ustoupím jemu, on mně, lze žít šťastně. Řeknou, že chci dokonalost; ale ta může existovat. Není, protože si nikdo nedal tu námahu, nebo spíše všichni ji považovali za tak obtížně dosažitelnou, že se ani nesnaží. A někdy to, co vypadá tak..... Z dálky se to může zdát tak daleko, že sama naděje
na jeho dosažení vypadá jen jako marná chiméra. Nevadí, vytrvej v naději a jdi dál, a vzdálenost se bude s každým krokem znatelně zkracovat.
Budu tedy vždy spokojená, šťastná.
Paní Savelieffová zemřela včera večer v jedenáct. Ve dvě odpoledne šly máma a Dina na pannychidu, dnes. Večer v osm jsme tam šly s mámou, bylo tam mnoho dam. Co říci o té scéně? Bolest napravo, bolest nalevo, bolest na stropě, bolest na podlaze, bolest vyjádřená v každé židli, bolest ve světle svící, bolest v samotném vzduchu. Paní Pattonová (její dcera) dostala hysterický záchvat po pannychidě. Děťátko plakalo také (všichni). Líbala jsem jí ruce, vedla ji, posadila ji vedle sebe. Chtěla jsem jí říct pár slov útěchy, ale nemohla, a jaká útěcha! Jedině čas! To, co jsem řekla předtím, mi připadalo dobré, a pak se mi to zdálo trpké a hloupé. Řekla jsem, že nikdo není tak k politování jako ten starý, který zůstává sám, sám, sám. Ach! Bože, co dělat? Vše musí skončit. Tak uvažuji já, ale kdyby zemřel někdo z našich, neřídila bych se tím.
U Howardových, dost pobavená, udělaly vše, co mohly, jaké hodné děti, mám je tak ráda.

Poznámky

Pozn. překl.: Od tohoto místa v originále anglicky – citát z románu „Mrs Haliburton’s Troubles“, který si Marie opsala 20. dubna; pokračuje v dalším odstavci. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩
Pozn. překl.: Pannychida (rusky panichida) – pravoslavná zádušní pobožnost za zemřelé. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „hysterics“. ↩