Sobota 10. května 1873

Krásné počasí. V jedenáct do lázní (růžové šaty). Docela dobrá koupel. Ale ve vodě bylo množství krasavců z Nice, to mě značně obtěžovalo. Při odchodu z domu jsme já a máma sešly k moři, kde pár ubohých starých rybářů právě táhlo svou síť. Čekaly jsme na výsledek; šest ryb, jaká bída! Máma je koupila a přidala něco navíc.
Šla domů zaplatit tomu muži a já zůstala na ni čekat na promenádě, opřená o strom. Nikdo tu není, neviděla jsem nikoho kromě sestry Boreela, baronky de Palland-Nermen, prošla kolem a dívala se na mě a dokonce se jednou otočila. Pravděpodobně jí bratr řekl nějaké hlouposti. Pak jsme nasedly do kočáru, který na nás čekal.
Na promenádu (nové šaty, dobře). Šly jsme k Howardovým, když jsme je v polovině cesty potkaly, a sestoupivše a poslavše kočár, šly jsme s nimi pěšky. Lise ke mně vzhlíží a chtěla by mé přátelství. Ale já už patřím Hélène, ačkoli nemám ještě její plnou důvěru, ale to přijde. Co se mě týče, nikdy bych neřekla vše nějaké přítelkyni a nepovažuji přátelství mezi dvěma dívkami za pevné. Nikdy jsem přítelkyni neměla a nemohu si vlastně představit, co to je.
Nemohu věřit v přátelství, nikdy jsem ho nezažila. A pak, může existovat mezi dvěma muži, třeba mezi dvěma bonvivány, kteří nic neprohlubují, kteří žijí, aniž by se zatěžovali zbytečnými trápeními, a kteří jsou přáteli pro hon, večeři atd. atd. A právě toto přátelství, které vypadá lehce a lehkomyslně, je obvykle nejupřímnější a nejoddanější v případě potřeby. Mezi ženami může existovat za stejných podmínek, zkrátka být přítelkyní, aniž by člověk chtěl hledat hloubku, přítelkyní pro zábavy, výlety za zábavou, toalety. Ale je velmi těžké být přítelkyní vážně a opravdově. Člověk se tím nemá zabývat, přijde to přirozeně, jinak to nelze.
Večer ve Francouzském divadle „Robin des bois", Weber. Divadlo plné (modré šaty, ujde to) všech, kdo zůstávají v Nice. Nudné, hloupé.