Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 9. května 1873

Čekám na slečnu Collignon kvůli lekci, už půl hodiny. Je to tak každý den. A máma mi dělá výčitky,
neví, že jsem z toho tak zarmoucená, neví, že vnitřně hořím netrpělivostí, hněvem, rozhořčením. Slečna Collignon vynechává lekce, nutí mě ztrácet čas, je mi čtrnáct, ztratím-li čas, co ze mě bude? Krev se mi vaří; jsem celá bledá! a chvílemi mi krev stoupá do hlavy, tváře mi hoří, srdce buší, nemohu zůstat na místě, slzy mi svírají srdce, podaří se mi je zadržet a jsem z toho ještě nešťastnější; to vše ničí mé zdraví, kazí můj charakter, činí mě podrážděnou, netrpělivou. Na lidech, kteří klidně prožívají svůj život, je to vidět na tváři, a já, která jsem každou chvíli podrážděná maličkostmi, to jest, celý můj život mi krade, když mi krade mé studium! V šestnácti, sedmnácti přijdou jiné myšlenky, a teď je čas studovat, ještě štěstí, že nejsem dívčinka, která byla zavřená v klášteře a která po odchodu se jako šílená vrhne doprostřed zábav, věří všemu, co jí říkají módní frajírci, a za dva měsíce je zklamaná, rozčarovaná.
Viděla jsem trochu ze všeho a nebojím se o sebe, jestli mi ta hanebnice beze svědomí teď krade čas, doženu ho, to jest budu studovat o rok déle, a to mi ubere rok zábav kvůli té...
Nechci, aby si někdo myslel, že až skončím studia, budu jen tančit a oblékat se; ne. Ale až skončím dětská studia, budu se vážně věnovat malbě, hudbě, zpěvu. Mám na to vše talent a velký. Jak úlevné je psát! Jsem klidnější. To neustálé rozrušení škodí nejen mému charakteru a zdraví, ale i mému obličeji. To zrudnutí, které mě přepadá, tváře mi hoří jako oheň, a pak, když přijde klid, nejsou svěží ani růžové. Místo té barvy, která by měla být vždy na mých tvářích, chvílemi jsem jen velmi rudá a jindy bledá a pomačkaná, to je její vina. Neboť rozrušení, které způsobuje, to dělá. Mám i malé bolesti hlavy, když takhle hořím. Máma mě obviňuje, prý je to moje vina, že nemluvím anglicky, to mě tak uráží! Chtěla bych, aby pochopila, že lenost mi je cizí, její obvinění mě ponižují, že jsem dotčená, a že i v tuto chvíli mě slzy dusí, přišla.
Na promenádu (černé šaty, růžový klobouk, špatně) šla jsem
hledat výšivku, skoro nalezena. Počasí je dusné, smutné, ach jak bych chtěla odjet! Obviňuji slečnu Collignon možná neprávem, je nemocná a kvůli tomu chybí, ale i když není nemocná, chybí také. Nevím, co si myslet, chvíli se rozčiluji nad její nedbalostí, druhou si vyčítám, že jsem ji obvinila. Faktem je, že mi ubírá hodinu každý den, to je obrovské.
Myslím, že jestli bude jednou číst tento deník, shledá ho hloupým. A zejména má vyznání lásky. Tolikrát jsem je opakovala, že ztratila veškerou sílu. Říkala jsem je pokaždé, když byly v mém srdci, a kdybych psala jen to, co je krásný sloh, nepsala bych už své myšlenky, své dojmy, a zkrátka vše, co jsem cítila, ale byla by to slohová práce.
Ať si tedy přečte tento deník takový, jaký je. A jestli v něm najde pravopisné chyby, chyby srdce v něm nenajde.