Čtvrtek 8. května 1873

Krásně, ale vítr.
V deset do lázní, já, Dina a teta jsme se koupaly, máma nás doprovázela (bílé šaty, růžový klobouk, dobře). Na pláži bezpochyby dost lidí. Plavala jsem dobře a hodně.
Ve dvě a půl na nádraží doprovodit Howardovy, mnoho lidí přišlo je vyprovodit. Náš kroužek byl značně velký, já, Dina a Hélène jsme se procházely po nádraží. Nebyl tam nikdo ze společnosti, která zůstává v Nice (nové šaty, dobře). Hélène je rozmazlené dítě, ale mám ji ráda, protože neobdivuje výhledy, nepředstírá zbožňování květin, neprohlašuje se za citlivou, sentimentální, nepřirovnává se ke květině (jako slečna Collignon). Nepochybně obdivuje výhledy a květiny více než osoby, které to neustále říkají, neboť ty jsou tak zaměstnány tím, aby to ukazovaly ostatním, že nemají čas to dělat opravdu. Mám možná poetičtější myšlenky než slečna Collignon (která zanedbává svou povinnost, nutí mě ztrácet čas, to mě bouří, nemohu vidět lidi beze svědomí!), ale nekřičím to na všechny kolemjdoucí. Na lidi, kteří mě nepochopí, mi nezáleží; ale ti, na nichž mi záleží, mě pochopí.
Dina nasazuje nezúčastněný, netečný, ospalý výraz, říká každou chvíli, když se mluví o sňatku, že chce starého, bohatého a hloupého manžela, Dina má ty nejhloupěji sentimentální představy ruských slečen. Jely jsme až do Monte-Carla s Howardovými, seděla jsem vedle Hélène, docela si rozumíme, projevila mi tisíce přátelství, ne slovy jako sentimentální květiny sladké a půvabné, ale aniž to řekla, vyjádřila to očima, stručnými slovy, někdy i úsečnými, a mluvíc o lhostejných věcech. Poprosila jsem ji, ať mi píše. Odjíždějí do Itálie. Rozloučily jsme se s celou rodinou, zcela přátelsky. Jak matka zbožňuje Hélène...
Pak v sále, na balkonu, v zahradě, pak bylo třeba odjet, vyzvedla jsem mámu, která ještě není příliš silná, a odjely jsme v půl sedmé.
Když jsme projížděly kolem nádraží, jeho kočár nás minul, viděla jsem ho u nádraží, čekal na někoho, ale ta osoba nepřišla, kočár odjel prázdný, nevím, jestli se mýlím, ale máma poznala kočár, myslím, že má nějaké podezření, protože rudnu, když se o něm mluví, atd. atd. Bezpochyby to byl kočár pro někoho jiného.