Středa 7. května 1873

Překrásně. V sedm hodin po včerejším dešti bylo tak krásně, tak svěže. Stromy ozářené sluncem byly tak zelené, že jsem nemohla jít studovat, tím spíše, že dnes mám čas, ale šla jsem do zahrady, a postavivši svou židli u fontány, měla jsem tak nádherný obraz, neboť ta fontána celá obklopená velkými stromy, není vidět nebe ani zem. Je vidět jakýsi potůček s fontánou a skály pokryté břečťanem a mechem, a kolem dokola stromy různých druhů osvětlené tu a tam sluncem. Trávník zelený, zelený a měkký, opravdu jsem měla chuť se v něm válet. Tvořilo to jakýsi háječek, tak svěží, tak zelený, tak měkký, tak krásný, že marně bych se to pokoušela popsat, nedokázala bych to. Jestli se vila a zahrada nezmění, přivedu ho sem, abych mu ukázala to krásné místo, kde jsem na něj tolik myslela.
Včera večer jsem se modlila k Bohu a když jsem dospěla k okamžiku, kdy se modlím, abych se s ním seznámila, úpěnlivě jsem Boha prosila, aby mi to dopřál, dělám to ostatně každý den, ale nikdy se mi tolik nezdálo, že mě slyšel, jako včera. Ostatní dny se modlím, ale to není ono, to jest modlím se totéž, ale včera mě slyšel, cítila jsem to a plakala na kolenou. Třikrát už mě slyšel a vyslyšel. Poprvé jsem prosila o kroketovou hru, modlila jsem se tolik, tolik, jako nikdy v životě, a za pár dní mi teta přivezla kroket z Ženevy. Podruhé jsem prosila o jeho pomoc při učení angličtiny. Také jsem se tolik modlila a plakala, že moje představivost byla tak rozjitřená, že se mi zdálo, že vidím obraz Panny Marie v rohu pokoje, která mi slibovala. Poznala bych dokonce
který obraz. Potřetí to bylo, aby mi Rémy vyznal lásku a aby se mi dvořil. Ještě mnohokrát mi dal, oč jsem žádala. Toto mi dal: amazonku, jízdu na koni, nemohla jsem najít, s kým jezdit, a On našel, šaty, které jsem si přála, seznámení s Berthou v Bádenu, anglický jazyk a ještě mnohé další věci.
Včera mě slyšel, řekla jsem, že jestli budu plakat, bude to znamenat, že mě slyšel. Dva dny jsem nemohla plakat, a včera najednou, po modlitbě k Němu, jsem plakala bez sebemenšího vlastního přání. Slzy přišly samy od sebe, nebo spíše od Něj. Slyšel mě! Požehnáno budiž Jeho jméno!
Na promenádě (černé šaty, klobouk s růžemi, dobře), ne příliš prázdno. Potkala jsem Lambertyeho. Ach! Kdyby mu Bůh vnukl přání nás poznat.
Šly jsme k Howardovým rozloučit se, paní, pán a Hélène odjíždějí zítra do Itálie, ostatní děti zůstávají. Nenašly jsme je, a tak jsme přišly na promenádu, kde jsme je potkaly, šli k nám, ale přišla jen paní a Hélène, ostatní nechali doma; šly jsme s Hélène do zahrady, má ke mně nesmírné přátelství, to mě tolik těší. Večer já, Georges a Markevičová na chvíli v zahradě. Při večeři jsem mluvila o sňatku a překvapila Georgese svými znalostmi. Paní Howardová řekla mámě, že se jí líbím svými úvahami o výchově dětí. Mluvila jsem o tom s dětmi. Nevděčník, jaká žena bych pro něj byla, ani netuší! Při obědě jsem viděla u dveří kočárovny na rue de France jeho kočár s jedním koněm, začala jsem chodit po pokoji, abych ho mohla pozorovat, aniž by mě kdo viděl. Právě se četlo a já chodila bez jakéhokoli hluku, podivovala se své lehkosti. Kočár odjel ve chvíli, kdy jsem to nečekala, a abych skryla ruměnec, podívala jsem se do zrcadla. Jak jsem hloupá, nebyl to ani on, ani kočár pro něj. Večer Barnola u nás.