Úterý 6. května 1873

Déšť. Máma je vzhůru, slečna Collignon také. Na promenádu (černé šaty, voskovaný klobouk, ujde to). V uzavřeném kočáře na pár pochůzek, pak domů.
Je dois povědět, v jakých nepřetržitých nesnázích žiji; pořád se bojím, že uslyším slovo vévoda, nebo dokonce jméno, které nějaký vévoda nosí, protože se červenám. A při hodinách, když čtu, jsem tak nešťastná, že nerozumím polovině toho, co čtu, v ustavičné úzkosti, že narazím na „vévodu". Zvlášť v dějinách Německa, kde jsou samí vévodové. Tak zrudnu, když dostanu čítanku, že se začnu me moucher, abych to zakryla. Kdyby jen věděl, jak jsem kvůli němu ztrápená při večeři, při snídani, v každé chvíli, kdy jsem s mámou, s tetou a celým domem. Držím si kapesník u úst pro případ, že přijde „vévoda", a zvláště Hamilton, abych předstírala, že kašlu nebo něco takového. Nikdy si nesedám, abych byla připravená odejít, kdyby padlo jeho jméno nebo něco o jeho rodině, protože okamžitě zrudnu, třesu se a říkám pravý opak toho, co říci chci.
Proto mi máma vyčítá špatné způsoby; je přirozené, že se zdá, že mám špatné způsoby – jsem pořád jako na trní, nevím, co dělat, inquiet, pořád ve strachu, abych se nezačervenala; a kdybych se začervenala, uhodli by, co si myslím, a kdyby šel za ní nebo... se oženil, dívali by se na mě jako na malou hloupou a brali by to jako mé pokoření. Je tak strašné být v takových případech litována! Třeba slečna Collignon – celý dům se na ni dívá jako na offensée, humiliée atd.
Zatímco já – i kdyby se stala nějaká strašlivá hrůza, pohřbím ji v sobě a nikdo se ji nedozví a nikdo mě nebude litovat.
Musím se přiznat, že jsem se svou tváří docela spokojená, ne vždycky, ale někdy. Opravdu si myslím, že jsem hezká. Ráda bych slyšela, jak se o tom vysloví nějaký povolaný muž. Často trávím čas před zrcadlem. Není to správné, ale je to tak. Zvlášť ráda se na sebe dívám za crépuscule, se svíčkami za zády, takže mám na tváři jakýsi namodralý odlesk a uši průsvitně rudé!
a velmi často takhle trávím čas. Nebudu tajit, že mě společnost žen často otravuje a že dávám přednost společnosti mužů. Ženská společnost je však pro ženu dobře posée nepostradatelná jako chléb. Protože zanedbává-li žena ženy a staré lidi, zanevřou na ni a bude calomniée.
Taková jsou pravidla: žena musí často pobývat ve společnosti žen a starých lidí, je to obligatoire pro její blaho, a když to splní, může si dělat, co se jí zlíbí, být s muži, dokonce coqueter. Neboť má-li proti sobě nenávist žen, může rovnou umřít – ty mají pěkně dlouhý jazyk, zvlášť na hezkou; i kdyby byla nejnevinnější na světě, obviní ji ze všech možných zločinů, protože jsou žárlivé a ošklivé. Budu se těmito pravidly řídit. Jsou má.

Poznámky

Pozn. překl.: Od tohoto místa až do konce záznamu psala Marie anglicky; francouzské vsuvky ponecháváme kurzívou v originále s překladem v poznámkách. „Je dois" — francouzsky „musím".
Pozn. překl.: Francouzsky: „smrkat".
Pozn. překl.: Francouzsky: „neklidná".
Pozn. překl.: Francouzsky: „uraženou, poníženou atd."
Pozn. překl.: Francouzsky: „soumraku".
Pozn. překl.: Francouzsky: „postavenou, zavedenou (ve společnosti)".
Pozn. překl.: Francouzsky: „pomlouvána".
Pozn. překl.: Francouzsky: „povinné".
Pozn. překl.: Francouzsky: „koketovat".