Středa 23. dubna 1873

Slunce, pak přeháňka za slunce, pak nádherné počasí, čistý vzduch osvěžený jarním deštěm.
Vstala jsem ve tři čtvrtě na devět. Na promenádu (černá sukně, bílé prošívané, černá kazajka bez rukávů, nový klobouk, dobře, šaty se mi nelíbí, příliš nápadné a ne jak se sluší, nemám dnes nic jiného), v kočáře, pak když déšť ustal, pěšky. Bylo nádherné počasí, vzduch po dešti byl klidný, svěží a vonný (to je poezie!)... opravdu, nemohu si pomoci, abych to neřekla.
Cítila jsem se tak dobře, ale nemyslete si, že jsem se nenudila, naopak. Nice je poušť a chtěla bych ji opustit co nejrychleji, a i když je plný, nehodí se nám z důvodů, které jsem uvedla výše atd. Ale kam jet? Jaké místo zvolit, abych ho mohla potkat?
[Na okraji: Fédus jel ve fiakru s manželem Boreelovy sestry.]
Ach! a nemusím se tím znepokojovat! Bůh, bude-li chtít, mi dopřeje se s ním kdekoli setkat.
"Because he hath set his love upon me therefore will I deliver him: I will set him up, because he hath known my name."
Nestačí mi snad tato slova? Ach! ano! Jen když v Něj věřím, jen když Mu důvěřuji! Neslibuje mi snad, že mě vysvobodí?
[Vložená stránka: Všechny tyto modlitby tvoří lyrický, nadšený a fanaticky inspirovaný styl.
Člověk musí věřit, aby toto mohl číst.
Věřím, ale ochladla jsem, musela bych ho vidět, abych opět měla takové vzplanutí a taková vnuknutí.]
„Vysvobodím ho, neboť poznal mé jméno."
Věřím v Něj! A dá mi, po čem toužím. Úpěnlivě Ho prosím a On mi vyhoví. Ne svým slabým záměrem uspěji, ne! Ne proto, že si zvolím město. Bude-li Pán Bůh chtít, co záleží na městě!
Zbožňuji ho a věřím v Boha. Dá mi ho. Modlím se každý večer a doufám, že má upřímná modlitba dorazí až k Všemohoucímu.
[Na okraji: To jsou krásné myšlenky na dítě. Ráda si je čtu znovu.]