Středa 16. dubna 1873

Strašný prach a vítr. V kostele (vikuní šaty), pak domů. Těchto dní se, co se lekcí týče, skoro nic nedělá, ráno i večer v kostele.
Na promenádě, na mostě, zastavili jsme v kočáře, abychom promluvili s panem Aničkovem, když tu přijíždí najatý kočár s mladým mužem, vysokým, štíhlým, tmavovlasým, dívám se na něj, zdá se mi, že někoho poznávám, a skutečně, je to lord Hamilton, vykřikla jsem překvapením.
— Oh! Carlos Hamilton!
Ptají se mě:
— Co je?
a já říkám, že mi slečna Collignon šlápla na nohu.
Není svému bratrovi vůbec podobný. Přesto jsem víc než spokojená, že ho vidím. Ach! kdybychom se s ním aspoň seznámily, skrze něj bychom se dostaly k vévodovi.
Toho mám ráda jako bratra. Mám ho ráda, protože je jeho bratr. Ach! chtěla bych ho poznat, od něj bych se mohla dozvědět, kde je ten druhý, s ním bych mohla mluvit o tom druhém.
Doma Walitský vyprávěl, co se přihodilo, celkem jsem to ustála, nezrudla jsem, ale u večeře Walitský znenadání řekl: „His Grace the Duke of Hamilton", zrudla jsem, šla jsem ke skříni, zkrátka jsem byla zmatená!
Máma mi ten výkřik vytkla s tím, že moje pověst atd. atd. Myslím, že trochu tuší, protože pokaždé, když se řekne Hamilton, zrudnu, anebo znenadání vyjdu z pokoje a tak dále. U ostatních mě nekárá, tady něco tuší; trochu mě to mrzí.
Večer v kostele, při návratu jsme u nás zastihli pana Pattona.
Nevím, co to znamená, ale v kostele mi hlavou víří jen šaty atd. Musím se napravit.
Modlit se pořádně umím jen doma, úplně sama.

Poznámky

Pozn. překl.: Anglicky: „Jeho Milost vévoda z Hamiltonu" — Walitsky to schválně pronesl anglicky, proto ponecháno v originále.