Pátek 7. března 1873

Překrásné počasí, vůbec žádný vítr, ne příliš slunce — byly chvíle, kdy se úplně schovalo.
Na promenádu na koni s Caubetovým podkoním. Měla jsem černého koně, velmi hezkého, čilého a dokonce bujného. Když jsem vyjížděla z domu, zamířila jsem k Varu, protože jsem tam chtěla mít lekci jízdy na koni. V tu chvíli potkávám Boreela s jednospřežím v protisměru. Dost se na mě díval. Na konci promenády jsem potkala mámu, která se vracela od paní Howardové, a jela za mnou v kočáře. Mnoho lidí, nesmírně se na mě dívali. Celé Nice bylo na promenádě, hodně jsem cválala, mluvila jsem s několika pány, máma se zastavila promluvit s hrabětem Gabriellim, já také. V tu chvíli projížděla Boreelova sestra se svým mužem. Hodně se na nás dívali. Myslím, že budou doma vyprávět, protože mě viděli velmi prudce cválat. Jsem s touto promenádou velmi spokojená, pak jsem zpomalila, abych promluvila s dědečkem a Emilem. V tu chvíli Boreel přijíždí v protisměru. Rozjela jsem se, minul mě, díval se na mě, díval se na mě až příliš. A pokud se nepletu, díval se na mě, jako když jsem mu chtěla pohledem říci, že ho miluji! Víc jsem ho neviděla. Při večeři se o něm mluvilo, byla u nás Markevitchová. Pak Emile řekl:
„Proč Boreel rudne, když zdraví Mášenku?“ Na to Dina řekla (ke mně):
„To je proto, že tě viděl na koni, a jak se otočil, to je prostě strašné!“ atd.
Nikdy se na mě tak nedívali jako dnes.
Když jsem se vrátila, podívala jsem se do zrcadla a připadala jsem si velmi hezká — bílá a růžová. Jeho pohled mě překvapil, naše oči se setkaly. Pohlédla jsem mu hluboko do očí a... nenašla jsem už železnou bariéru jako dříve. Nevím, jak se vyjádřit... zkrátka se na mě díval tak, jako já na něj, když mu chci pohledem říci, že ho miluji. Mám z toho velkou radost, ačkoli ho nikdy nebudu vážně milovat; ale velmi se mi líbí a bude mě bavit, jestli mě miluje.
na okraji
To věčné miluje tě, miluje mě atd. mě rozčiluje!!!

Poznámky

Pozn. překl.: V deníku z let 1873–1877 označuje Marie slovem „papa“ svého dědečka z matčiny strany, Stěpana Babanina (1807–1878), jemuž tak říkala celá domácnost včetně Mariiny matky. Proto v překladu „dědeček“. Mariin otec Konstantin Bashkirtseff žil odděleně na Poltavsku a Marie o něm píše „můj otec“; „papa“ mu říká jen tehdy, když je s ním – při jeho návštěvě Nice v listopadu 1873 a během pobytu na Poltavsku v létě a na podzim 1876. První francouzské vydání deníku (1887) a anglický překlad Mathilde Blindové (1890) tu tisknou „grand-papa“; Katherine Kernbergerová (2013) ponechává „Papa“ a ve svém glosáři uvádí, že Stěpana Babanina oslovovali „Papa“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩