Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 3. března 1873

Krásné počasí, překrásné.
Ráno mi máma řekla, že viděla Boreela v Monaku, teta dodala: s těmi kokotkami, odporné! atd., máma mi řekla toto:
— Chová se tak špatně, chtěla jsem mu vyčinit; neviděla jsem ho s kokotkami, ale pozdravil mě a mluvil se mnou, řekla jsem mu, že jsem ho viděla hodně tančit s jednou ruskou dámou, brunettou, drobnou (paní Šilovskou) — zrudl.
Pak mi řekli, že když mu máma mluvila o paní Šilovské, zrudl, vstal od table d'hôte a šel si sednout stranou, ale to nebylo kvůli těm slovům — to by bylo příliš nezdvořilé. Věřme raději, že večeře byla špatná.
Dnes je náš přijímací den, jak jsem ráda, všichni, kdo o tom věděli, přišli, lidí bylo dost, mezi jinými paní Markevičová, která zůstala na oběd. Na promenádu, nejprve v kočáře (černé hedvábné a sametové šaty, růžový klobouk), zavezly jsme paní Richaudovou do prádelny, pak pěšky, mnoho lidí. Ale Boreel tam nebyl. Zpravidla se nudím, když nevidím svého... Jak bych řekla? Toho, jehož si všímám víc než ostatních. [Škrtnuto: Ach! Činí mě to tak smutnou, tak smutnou, nevěřila jsem, že ho tolik miluji. Jsem jako mrtvá, že jsem ho neviděla.]
Včera jsem se ptala věštby, zda na mě myslí. Odpověď: „Ano, když tě vidí." Velmi pravdivé a velmi smutné. Ach! Bídák, s kokotkami v Monaku, tak se ponižovat — nevěřila jsem, že je toho schopen! Já, která jsem ho pokládala za vzor. Právě to mě na něm mohlo přinutit milovat ho: že je hodný, comme il faut, laskavý, že miluje rodinu, že se dobře chová, že se nevláčí po Monaku s kokotkami, ale když tam jede, tak s důstojností, vybraně; a teď [Škrtnuto: co mě na něm může přimět k lásce?] jakou má zásluhu? Jeho obličej — to je málo, jen pro obličej milovat nelze, zajisté obličej značí hodně, ale když k tomu nic víc není!.... Měl naprosto mou povahu! Miluje společnost, je koketní, rád vidí a ukazuje se, zkrátka miluje vše, co miluji já.
Ach! Bože, jaký zlý duch ho mohl za den tak změnit! Snad miluje a bez naděje, ale láska má člověka činit lepším; ano šťastná láska, ale láska bez naděje! Ach! Myslím, že to je ono. Ne, ne, je prostě stržen, jako je strženo tolik mladých mužů touto strašnou propastí! Monako! Ach, jaké to prokleté místo! Kolik neštěstí způsobilo.
Jaký zápal, Bože můj!
Jaký mor! Ach! Prchněte před ním, všichni! Matko, ženo, sestro, prchněte, odveďte své syny, své bratry odtamtud, kde jsou ztraceni. Boreel začíná, nebohý! Vévoda z Hamiltonu začal také a pokračuje, zatímco mohl žít šťastně, žít a být k něčemu užitečný anglické společnosti.
Žije se špatnými muži a špatnými ženami! Se ženou, která ho ruinuje! Ale on si to může dovolit, dokud má nějaké prostředky, a dříve byl nesmírně bohatý. Ale Boreel bohatý není! Ubohý, ubohý, ubohé dítě — to už nemluví láska, to mluví křesťanské milosrdenství, lituji ho z celého srdce. [Škrtnuto: opravdu z toho jsem skoro nemocná.]
Walitský řekl, že slečna Collignon je nemocná jako Koukoueff, který právě zemřel, že může žít pět let a může zemřít za tři týdny. Tolik neštěstí najednou!
Není dost hloupý na to, aby se zruinoval, to byly dětské představy. Řekli mi to, opakovala jsem. To je vše.
Myslela jsem, že vévoda je skoro zruinovaný. Ujišťovali mě, že je to pravda.
I kdybych si vzala Boreela, jaký život mě čeká — být sama, to jest obklopena všedními muži, kteří mi budou dvořit, pořádat slavnosti, pokud bych na to měla prostředky, a nechat se unášet vírem požitků! O tom všem sním a po tom toužím, ale s mužem, kterého miluji, po mém boku, milující mě také. Pak mi komplimenty těch hloupých a pitomých mužů budou připadat zábavné a všechny požitky budou rájem! Ano! Ale bez něj! A ještě by mi mnozí záviděli: jak je šťastná — muž sám, žena sama — to je šťastná žena!
To by bylo velmi zábavné.
Ale pro mě — vědět, uprostřed každé zábavy, že v tu chvíli si možná stiskne kokotku! Ach! To je ohavné, pláču — neříkám, že to bude dělat první rok manželství, ani druhý, ale potom!!
To, co tu říkám, je příliš nahé.
Jsa zvyklý vést zhýralý život jako mladík, bude v něm pokračovat i jako ženatý; zpočátku ho novost rozptýlí! Ale později!
Bože, kdo by řekl, že to cítí malá Marie, sotva čtrnáctileté děvče! Ale co to říkám, jaké smutné myšlenky. Ani ho neznám, a už se za něj vdávám. Jak jsem hloupá. Snad mě nebude ani chtít!
To je až nechutně mravokárné.
To bych prosila! Ach! Ale stavím se nad něj. Musí mě vyhledat on, ne já jeho. Budu pyšná, tvrdá, necitelná. Ale k čemu to je — miluje mě snad!
Snad je teď v Monaku, chce si vynahradit, co prohrál, a já ho zatím marně miluji! Ach! Jak jsem zlá! Ale on s kokotkami — to prostě nemohu uvěřit. Myslela jsem, že je nad to všechno povznesený! Opravdu mě to vše velmi mrzí.
Teď jsem klidnější, je to vidět na mém písmu. Spontánní proud rozhořčení se trochu utišil — psaním. Je uklidňující psát, nebo sdělovat své myšlenky někomu.
To všechno by se slušelo na jiného, ne na tohle zvíře.
Nestojí za to. Nikdy si ho nevezmu, i kdyby mě na kolenou prosil. Budu — ach! zapomněla jsem to slovo! — budu [Škrtnuto: necitelná] pevná, ne, to není to slovo, ale rozumím si.
Nicméně, kdyby mě miloval, hodně, kdyby beze mě nemohl žít... Marná slova. Nenechme se obměkčit! Nechci být slabá. Jsem pevná. Chci být odhodlaná. Chci vévodu z Hamiltonu. Toho aspoň miluji, tomu jeho zhýralý život lze odpustit. Ale tomu druhému ne!
Když jsem psala „vévoda", vyrušil mě zvuk, myslela jsem, že mě přistihnou — i kdyby neviděli, co píšu, stejně bych zrudla.
Je vidět, má drahá, že Boreel není tak odepsaný, jak si myslíš.
Jdu na oběd. U oběda jsme měly paní Markevičovou a Daniloffa. Pak jsme šly do Francouzského divadla, „Héloïse et Abélard" — já, máma, teta, Dina a Markevičová. Vše, co jsem předtím cítila, mi teď připadá jako hloupost, a přesto to, co jsem napsala, je skutečně to, co jsem prožívala. Teď jsem klidná. Později si přečtu, co jsem cítila teď, a připomene mi to minulé časy.
Ale byli jsme ubozí, i vedle vévody z Hamiltonu!
Soňa hraje na klavír maloruské melodie a to mi připomnělo Čerňákovku, a jsem celá u vytržení; a jaké vzpomínky odtamtud mohu mít, ne-li na ubohou Babu — slzy se mi derou do očí; jsou v očích a hned potečou; už tečou, a jsem šťastná — ubohá Babo, jak je mi líto, že tě tu už nemám! Jak jsi mě milovala a já tebe, ale byla jsem příliš malá, abych tě milovala tak, jak sis zasloužila! Jak se oddávám své fantazii, a jak jsem jí naslouchala — psala bych dál, ale končím.
Jsem celá dojatá těmi vzpomínkami — jaké bude mé dojetí, až si přečtu, co je tu napsáno, ačkoli vzpomínka na Babu si zaslouží víc; je to ale docela jiný cit: je to vzpomínka uctivá, posvátná a milovaná, ale není živá — je bolestná a radostná zároveň. Ta druhá bude vzpomínka půvabná, živá, veselá.
Čtu znovu a mám pocit, že Boreel je malý žertík, dokonce nemotorný, protože není šlechtic, zatímco ta druhá vzpomínka je dnes stejně živá jako před rokem.
Ach! Bože, dej mi v životě štěstí a budu vděčná! Ale co to říkám? Zdá se mi, že jsem na tomto světě pro štěstí! Učiň mě šťastnou, ach! Bože můj!
Sophie stále hraje, tóny ke mně doléhají jen v přestávkách, a pronikají mi do duše! Neučím se na zítřek, Sophie má svátek. Ach! Bože, dej mi vévodu z Hamiltonu a budu ho milovat, učiním ho šťastným; budu šťastná i já, budu konat dobro chudým. Je hříchem věřit, že boží milost se dá koupit dobrými skutky! Ale nevím, jak se vyjádřit!
To, co jsem napsala o Boreelovi, všechny ty dojmy — ani teď bych jim nerozuměla, a zejména za nějaký čas. Ale jsou skutečně tím, co jsem cítila, a jsou velmi živé.
Přestávám z donucení, jsem dnes v takovém rozpoložení, že bych chtěla psát stále.