Čtvrtek 27. února 1873

Překrásné počasí. Ráno v učebně ve čtvrt na osm slyším zvláštní rachot kočáru, podívám se a vidím kočár vévody z Hamiltonu jedoucí ke Gioii. Zachvěla jsem se, udělalo to na mě podivný [Škrtnuto: dojem] dojem, pocítila jsem, jak ho miluji. Narychlo jsem dokončila italský překlad a šla na terasu, abych se tam naučila věty, ale šla jsem proto, abych viděla vévodu, myslíc, že se bude vracet od ní. Marně jsem čekala, dívala jsem se směrem ke Gioii a viděla jsem prázdný kočár projet kolem jejího domu. Čekala jsem dál, nic, nic a nic. Ach! Kdyby to všechno věděl, že jdu, běžím, jen abych zahlédla jeho kočár, neodvažujíc se už doufat, že ho uvidím.
Neříkala jsem to, ale v každém okamžiku jsem na něj myslela, vzpomínám si. Zachvívala jsem se při každém zvuku, který připomínal rachot jeho kočáru.
V osm hodin a deset minut jsem vstoupila a posadila se ke klavíru. Máma mě zavolala a řekla mi: S Howardovými je teď konec, jsou tu Tutšeffovi atd. atd. Howardovi měli hostinu, Tutšeffovi byli pozváni, my ne. Pak mi řekla, že včera v Monaku jí kníže Gagarin vyprávěl, že po plese v Cercle Masséna on, Boreel, Markoff a Gouškevič večeřeli až do šesti ráno a že Boreel pil tolik, až mu z toho bylo špatně, a prozradil, že je Prušák, ale že bydlí v Holandsku. Připíjel na Prusko a tolik, tolik pil — to se mi na něm velmi hnusilo a taky že je Prušák. To všechno ho ode mě vzdálilo na sto mil. Včera mi byl ještě tak blízko a dnes!
Nejvíc se mi hnusilo, že pil, až mu z toho bylo špatně. To je ohavné. Člověk by to do něj neřekl, když se na něj podívá. Na promenádě pěšky se slečnou Collignon (modré šaty), mnoho lidí, potkaly jsme Howardovy s matkou, přišly ke mně tak laskavě jako nikdy, vzaly mě za ruce z obou stran a procházely se se mnou, šly jsme spolu koupit rukavice, já jeden pár. Pak na koncert, v kočáře s hrabětem Gabriellim, pak na promenádu stále v kočáře. Viděla jsem Boreela zdaleka, v protisměru, jel velmi rychle, minul nás, podíval se na mě. Dojely jsme na konec a on se také otočil, ale ne v protisměru, pozdravil mámu. Smála jsem se jako šílená a říkala „ten Prušák" a opravdu mě to rozesmálo. Zůstal vzadu a já se na něj také podívala — opravdu je nádherný a dnes ani ne tlustý; nádherný, krásný, velkolepý!
Představuji si ho nalitého, jak říká Gagarinovi: „Vy jste Rus, prase, já jsem Prušák, dobrá atd." Ach, jak mě to baví a jak se směju celý den, i když jsem sama.
Pan a paní Richardovi nás navštívili.
Nu a líbí se mi ještě víc, musí to být hodný chlapec.
Nemiluji ho natolik, abych si ho vzala, ne, ale to je zbytečné, to vše jsem vysvětlila na předchozí stránce v tomtéž sešitě. Boreel se mi velmi líbí, a přimísil se jiný pocit. Je trochu směšný po tom všem. Kolik metamorfóz prodělal:
1° – baron Finot
2° – pan Boreel, Američan
3° – pan Boreel, Holanďan
4° – a nakonec pan Boreel, Prušák, ale tomu nevěřím,
myslím, že to bylo ze žertu. Ať je tomu jakkoli, je krásný a líbí se mi, ale špatně chodí. Když zůstal vzadu, pozdravil mámu a pak smekl klobouk, aby pozdravil buď mě, nebo podruhé mámu — to je záhada, ale přesto si myslím, že chtěl pozdravit mě, já jsem však zůstala strnulá; okamžitě se vzpamatoval a začal se tahat za kníry s nespokojeným výrazem. Jestli chtěl pozdravit mě, jaký triumf, jaké štěstí pro mou pýchu.
Myslím, že to jsem byla já, ještě nás jednou minul. Víc jsme ho neviděly, odjel do Monaka, viděla jsem jeho kočár s jedním koněm vracet se k Avenue de la Gare.
Dobře si ho představuji, měl krásný naivní obličej, a líbí se mi takový, jaký byl ten den.
Jely jsme ke hraběnce de Mouzay (s Gabriellim). Má přijímací den.
Ach! Boreele, Boreele, nevěděla jsem, že jsi nezbedník, uličník — myslela jsem si, že jsi hodný, poslušný chlapec. Ale to je jedno, dodává ti to dokonce na půvabu. Ale ne, ty jsi ničema, jezdíš do Monaka, piješ, hraješ — ach ach ach, ty nezbedo. Běž!