Středa 26. února 1873

Ráno prší, ale pak déšť ustane; den je šedivý, prší skoro celou dobu, strašný vítr.
Na promenádě (černé šaty, šedý kabátek, klobouk à la bandita) v kočáře s Dinou, pak jsme přijely pro mámu, tetu, s nimiž k paní Teplakoffové – má přijímací den – pak domů. Celou dobu prší. Znovu jsem si položila otázku, koho miluji, a po rozvažování a úvahách jsem zjistila, že miluji dvě osoby najednou:
— vévodu z Hamiltonu
— pana Alfreda Boreela.
Vévodu miluji více než Boreela, když jsou oba nepřítomní. Když jsou oba přítomní, není co říci, miluji vévodu víc než Boreela, jedním slovem miluji vévodu a Boreela nemiluji, ale když vidím jen jednoho, dávám přednost tomu, kterého vidím, či spíše Boreela shledávám přijatelným, když ho vidím samotného, ne pro manželství, protože se mohu vdát jedině za vévodu.
Máma a teta jely do Monte Carla. Jak je to zvláštní, teprve dnes si uvědomuji, co znamená, že Boreel, aniž by byl na plese představen, přišel stisknout mámě ruku. Možná celou dobu myslel na mě (ach, jak jsem domýšlivá!) a spíše na to, jak jsem v pondělí při jeho pohledu zrudla, takže byl velmi rád, že vidí někoho...... jedním slovem, nevím, jak se vyjádřit, rozumím si, to stačí. [Škrtnuto: Po návratu z Monaka.] Zůstávám tedy takto: Miluji vévodu z Hamiltonu rozhodně a Boreela pro zábavu.
Ať je tomu jakkoli, ráda bych, aby mě Boreel miloval, třeba jen proto, abych ho mohla pokořit.
Nechápu.