Úterý 25. února 1873

Překrásné počasí. Jely jsme v kočáře v železných maskách a bílých orientálních pláštích, velmi hezkých, s obrovským množstvím kytic, projely jsme kolečko pětkrát či šestkrát v řadě kočárů, která neměla konce. Dnes bylo ještě víc lidí. Házeli na nás spoustu malých i velkých kytic. Na tribuně na náměstí u prefektury stála téměř celá společnost, házeli na nás velké kytice. Všichni, koho jsme znaly od vidění, se na nás usmívali a zaplavovali nás květinami. Jeden mladý muž se čtyřmi koňmi a postiliony mi nechal svým sluhou předat kornout bonbonů a kytici.
Házela jsem pro radost kytice, konfety, jen do davu. Kavalkáda nás minula v trysku. Boreel byl oblečen jako v neděli, házela jsem na něj kytice, jednou rukou držel koně, druhou se spěšně snažil chytat mé kytice (v trysku). Díval se na mě. [Jeden řádek škrtnutý] Po dvou kolech se kavalkáda rozdělila, slušní odjeli, neřádi zůstali. Nesmírně jsem se bavila. Házela jsem květiny na celou společnost, téměř se mnou mluvili.
Pak domů kolem šesté. Zbývá jen jedna lítost, a to že je konec. Ach! Ne, je tu ještě větší, obrovská, a sice že se vévoda z Hamiltonu nezúčastnil. Gioia tam také nebyla.
[//]: # (Boreel se na mě skrze karnevalové veselí, v plném cvalu, díval, když jsem po něm házela kytice, jeho pohled byl tak dobrý, tak dobrý, že opravdu člověk nemůže než ho milovat.) [Škrtnuto: byl dokonce dojat. Ach! Ne, to je moje představivost.]
S jakou horlivostí sbíral kytice, které jsem mu házela. Udělalo mi to velkou radost.
Dnešní den byl velmi dobře využit. V kočáře jsme byly: máma, Sophie, Dina a já, baron Bach po část dne, pak Tarnakoff, ale ten nedlouho.
Objely jsme celé město. Přes všechny důvody, které jsem uváděla, tvrdíc, že je velmi nevhodné vodit Dinu na „Krásnou Helenu", šla tam dnes večer.