Neděle 9. února 1873

Je zvláštní, jaké potěšení mi přináší číst jen to, co o něm píšu.
Všechny tyhle stránky, které tvoří tento sešit, jsou možná hloupé, ale pro mě, večer, když si je znovu čtu, sama ve svém pokoji – je to velké, lahodné štěstí.
A děkuji sama sobě, že jsem si zaznamenala všechny ty dojmy – ty řádky ke mně mluví o něm. I je miluji právě proto.
Ach! Jak jsem se mýlila, když jsem si představovala – protože jsem se na ni ze žárlivosti nikdy nechtěla podívat – že je Gioia ošklivá. Právě jsem ji viděla, tu ohavnou ženu: je krásná, krásnější než já.
Já nikdy nebudu opravdu krásná; občas budu hezká, to je vše.
Tu ženu nenávidím, ale v den, kdy už nebude mou sokyní, vím dobře, že k ní nenávist nepocítím, naopak. Miluji vévodu. A pomyslet si, že moje láska je odsouzena navždy mu zůstat utajena!
Zítra, Bože můj, je střelba na holuby – uvidím ho, že ano? Dnes přišel jakýsi baron Bach (Rus), dost dobrý pro Dinu. Vracím se zas k vévodovi. Nedovedu vyjádřit, jak se mi líbí.

Poznámky

Mariina schopnost přiznat Gioiinu větší krásu navzdory vlastní žárlivosti dokládá míru upřímnosti v jejím vedení deníku, díky níž se z těchto zápisníků později staly cenné historické dokumenty.
Zmínka o baronu Bachovi ukazuje, jak ruské aristokratické rodiny během zimního pobytu na Riviéře hledaly pro své děti vhodné sňatky.