Sobota 8. února 1873

Najednou slyším za sebou někoho pískat. Byl to vévoda. Pískal jako toho prvního večera, kdy jsem ho uviděla v Badenu. Pískal (i teď, když to píšu, srdce mi buší).
Otočila jsem se, uviděl mě – a zčervenala jsem a srdce mi začalo bušit jako kladivo.
Měl kabát téhož střihu jako můj kabátek, modrou košili, hnědý klobouk. Chvíli zůstal blízko mě – nikdy jsem si nedovedla představit tak velké štěstí!
Bože můj, učiň, aby tu zůstal navždy, takhle blízko mě. Mýlila jsem se, když se mi z dálky zdál tlustý. Zblízka je překrásný – a jak má jemný hlas, zvláště když mluví francouzsky, a jak je jeho tvář majestátní.
Myslela jsem, že je zrzavý (barva, kterou nenávidím) – ale vůbec ne, vlasy má stejné barvy jako já a půvabně zvlněné.
Teď si přeji jen to, aby věděl, že ho miluji.
Hovořil s krásnými dámami, pak se vrátil na mou stranu. Naše pohledy se znovu setkaly. Jaké štěstí!
Jednoho dne snad, dá-li Bůh, budu jeho ženou; přečtu vše, co teď nemohu vyčíst z toho čela, které mě tak fascinuje. Vzpomenu si na své city a bezpochyby se jim budu smát.
Ach! Ale ne, to je příliš velké štěstí. A přece, kdyby se to stalo, kdyby moje každodenní modlitba byla vyslyšena!...
Jsem tak šťastná, že jsem ho viděla a že se na mě díval, že proti své vůli stále doufám.
A přece, je to smutné říci, nejsem a nikdy nebudu jeho ženou!
Kdy jsem ostatně mohla doufat v takové šílenství! (Ale jaké hluboké štěstí pro mě jen psát o svém dnešním štěstí na stránky jen pro mě samotnou. Bože můj, ještě jednou, vyslyš mě: ať ví, co chci!)
Bože můj, slyš můj hlas, vyslyš mou modlitbu (je to tak něžné a roztomilé, co tu říkám).

Poznámky

Zmínka o Badenu (Baden-Baden, módní německé lázně) naznačuje, že Marie vévodu viděla ještě před pobytem v Nice.
Mariina schopnost zároveň prožívat silné emoce a analyzovat je s jistým odstupem je na třináctiletou dívku pozoruhodná, byť tato vyspělost vedla některé badatele k pochybnostem, zda tyto rané deníkové záznamy později neupravovala.