Středa 5. února 1873

Den dostihů na Varu. Největší den sezóny – pro mě.
Ráno projelo kolem vily asi deset koní vedených žokeji. Bože, co je krásnějšího než dostihový kůň?
V jednu odpoledne – a jsem na dostizích. Nesmírné množství elegantně oblečených lidí.
Chvíli jsem se procházela, pak jsem na tribuně hovořila s Howardovými, s Gagarinem; vsadila jsem se a prohrála krabičku bonbonů.
Vévoda je přitom komisařem dostihů, a já ho neviděla. Byla jsem na tribuně s nejlepší společností Nice.
Viděla jsem Boreela, byl velmi dobře oblečený, ale nevypadá tak dobře jako vévoda. Je rozhodně příliš tlustý.
Ovšem, vévoda je tlustší než on, ale miluju ho, a dost!
Ach! Kdyby tak tu ženu mohl opustit! Viděla jsem ji v černém v zavřeném kočáře, samotnou; na dostihy nepřišla. Kde je?
A dnes jsem vévodu neviděla. Dej Bůh, ať ho uvidím zítra při střelbě na holuby.

Poznámky

Howardovi a kníže Gagarin patřili k významným osobnostem nicejské mezinárodní společnosti. Mariino bezstarostné sázení o bonbony svědčí jak o jejím mládí, tak o tom, že se účastnila společenských zvyklostí dospělých.
Funkce dostihového komisaře byla prestižní rolí, kterou zpravidla zastávali přední členové společnosti, což podtrhuje vévodovo společenské postavení.
Střelba na holuby (Tir aux pigeons) byla módním aristokratickým sportem v Monaku. Používali se živí holubi, což bylo běžné až do 20. století.