❦

Sobota 11. října 1884

Zázrak! Kolem třetí hodiny jsem se přestávala třást zimou u krbu v salonu, usazená jako nemocná, a tu se Dina přiřítí.

# Samedi 11 octobre 1884

— On, on, opravdový, čestné slovo!

- Lui, lui, le vrai, parole d'honneur !

Byl to on, Jules. Bylo mu doma zima, nevím proč, a tak místo Boulogneského lesíku – počasí je nejisté – přichází strávit odpoledne u nás. Drahý anděl! Nadšeně ho usazujeme, všichni se přihrneme. Ach, jaké štěstí! Copak to není milé, není to důkaz, že nás má rád!

C'etait lui, Jules. Il a eu froid chez lui, je ne sais quoi, alors au lieu du Bois, le temps est incertain, il vient passer l'après-midi ici. Cher ange ! Nous l'installons avec enthousiasme, on se précipite. Ah ! quel bonheur ! Est-ce gentil, est-ce une preuve qu'il nous aime !

Opět jsem mu mohla držet ruku – zdá se, že mi to jde velmi dobře. Nu a pokaždé, když se člověk naivně, bez rozmýšlení, z hloubi srdce, jako dítě, obrátí k Bohu [škrtnuto] – on vždy slyší. Vím dobře, že je to pošetilost… A pak jsou tyto chvíle tak vzácné. Když se člověk připravuje k modlitbě, je to k ničemu. Je třeba víry… Ale ta může existovat, říkám vám, jen ve vzácných okamžicích, kdy člověk zapomene, kdy už ne…

J'ai encore eu sa main a tenir, il parait que je le fais tres bien. Eh bien chaque fois que naïvement, sans réfléchir, du fond du cœur, comme un enfant, [Mots cancellés: et quand] on invoque Dieu [Mots cancellés] il l'entend toujours. Je sais bien que c'est une bêtise... Et puis ces moments sont si rares. Quand on se prépare à prier ça ne vaut plus rien. Il faut la foi... Mais elle ne peut exister je vous dis que dans des moments rares, où l'on oublie, où l'on ne...

Dost.

Assez.

Předchozí záznam Přehled sešitu Další záznam