Čtvrtek 9. října 1884

Vidíte sami. Nedělám nic. Mám horečku neustále. Moji lékaři jsou dva pěkní hlupáci. Zavolala jsem Potaina a svěřila se znovu do jeho rukou. Jednou mě vyléčil. Je laskavý, pozorný, poctivý. Tedy prý má vyhublost a všechno ostatní nepochází z hrudníku – je to něco náhodného, co jsem chytila a o čem jsem nemluvila, stále v naději, že to přejde samo, a starala jsem se pouze o plíce, které nejsou nemocnější než dříve.
Není třeba vás zatěžovat svými nemocemi. Jenže je to tak, že nemohu vůbec nic dělat!
Vůbec nic!
Včera jsem se začala oblékat, abych šla do Boulogneského lesíku, a dvakrát jsem to málem vzdala, bez sil. Ale přece jsem se tam dostala… Paní Bastien-Lepageová je od pondělí v Damvillers na vinobraní, a třebaže je kolem Julese několik dam, je rád, že nás vidí; paní Weilová mi přenechá svůj skládací stolec a hle, sedím naproti němu, nohy na stejné hřejivé lahvi, přikrytá touž přikrývkou. Museli jsme vypadat komicky. Ubohý drahý. Paní Mac-Kayová je v Paříži. Vezeme ho zpátky.
Emile je opravdu vznešený bratr. Kdybyste věděli, jaká péče, jaká obětavost, jaká něžnost – a to vše s klidem a prostotou, neztrácí hlavu.
[Dvě stránky vytrženy]
………… rameno znecitlivělé, loket bolavý… Co víc by člověk dělal, kdyby to bylo z lásky?…
V jednu chvíli jsem přiložila tvář na jeho ruku a on mi stiskl ruku pevněji.
Proč ho milujeme? Moji ho milují, protože si myslí, že ho miluji já.
Proč? Na začátku to byl „císař, kterého člověk s rozmrzelostí zdravil zdálky, který si zlomil obě nohy a k němuž teď může jít pomoci."
A teď? Přilnul k nám.

Poznámky

Pozn. překl.: Dr. Pierre-Carl Potain (1825–1901) – přední pařížský internista, specializovaný na srdeční a plicní choroby.
Pozn. překl.: Damvillers – rodné městečko Julese Bastien-Lepagea v Lotrinsku.