Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 7. října 1884

Ví, že jsem v Paříži, ale nepůjdu — abych nazlobila toho kuchaře architekta, nebo spíše abych poslechla svou uraženou ješitnost.
Pátek 8. srpna 1884
Přicházím odtud. Ach, ale to jen proto, že architekt přišel ráno v devět, nazvala jsem ho prasetem, načež se věci urovnaly a šli jsme tam na oběd.
Tak moc se bojím, že se mu nelíbím, že pro mě musejí přijít... Ano, a Émile se bál, aby se Jules nezeptal, proč nepřicházím, a kdyby uhodl, že se pokládám za uraženou — v jeho postavení nemocného by se vrhl na Émila...
Ach, ano — nezapomeňme na ubohého Bojidara: je v Gasteinu s celou rodinou, jeho otec zemřel předevčírem.
A Jules je velmi slabý, zvláště v těchto vedrech, ubohý pse.
Teď jsou úplně takoví, jací je chci, jsme si vzájemně důvěrní; jakmile se uzdraví, strávíme čtrnáct dní v Damvillers. Při obědě sedím vedle něho.
— Obsluž mě.
— S radostí.
— Ale bez postříkání.
— Oh! To přece ne!
A já skoro převrhla mísu.
Ano, a předtím Émile řekl, že jeho bratr je velmi rozmazlený, v přátelství velmi vybíravý — ale že my opravdu... Zkrátka věci nejlaskavěji pochlebné, řečené ze srdce a ne z pouhé zdvořilosti. Ano.
Po obědě odešel zdřímnout do ateliéru, pak se vrátil a požádal maminku, aby mu ještě přistřihla vlasy. Což se i stalo, zatímco jsem šila manžetu hedvábné košile, kterou mu šije jeho matka. Vidíte mě, jak sedím u okna a pracuji jehlou? Dívá se na mě a několikrát se usměje.
Émile dostává zakázky; odešel po obědě pracovat na svém panelu [slova začerněna] pro jistého pana Klotze, panel nad krbem. M. K. Hezký hotel, M. K. Klotz. Takže to přece není Mackay??
Přišla pro nás teta a my ho necháme s hlavou v rukách. Co by hned prozradilo jeho povahu, je způsob, jímž podává ruku. Je to přímé, vřelé, celé, dobré — a tiskne dost pevně, ale bez prudkosti ani chladu.
Tak tedy vše dobře?
Jenomže... když jsme odcházely, přišla žena s kyticí a sundala si klobouk jako stamgast. A já si představuji, že je to pokojská paní Mackayové, která přichází si o ní pohovořit a snad ho každý den baví sentimentálními historkami, jak to umějí sluhyně takových lehkých dam. Možná to tak vůbec není. Ale chtěla bych tak moc, moc, moc vědět, jak to tam vlastně stojí.
Co se mě týče, unavená tím bouřlivým a horkým počasím, nechávám obraz a usínám na pohovce. Zítra se k tomu vrátím.
Jaké štěstí být přáteli Julese! Je to aspoň pravda?
— Jsou to aspoň čtrnáct dní, co jsem vás neviděl! řekl mi.
Podpírá se polštářem.
Ano, jsme lidé, které má rád. Émile, jeho věrná ozvěna, mi to říká, když o nás mluví: myslíte, že takových je mnoho? Víte, já jich mnoho neznám, ale opravdu ne. Ach, ale ne.
Ano, to je hezké. Ale v tom všem pro mne není nic.
Jen abych to nedala znát svým, kteří budou vypadat hloupě a budou dělat tisíce nemotorností, aby mě přesvědčili, že se zajímá výlučně o mě.
A proč?
Ty dámy jsou... Mluví o Mackayové jako o věci věčné, aby mi nedávaly falešné naděje. To vše, aniž by si to ovšem samy přiznaly.
Také nesmím vypadat spokojeně. Jediná iniciála... jediné slovo mi otočí myšlenky naruby a bylo by příliš hloupé to dát znát. Musím se připravit, abych mohla říci: ale já to vždy věděla. Copak jste se snad domníval, že jsou rozloučeni?
Jakmile se uzdraví, staneme se opět ničím — lidmi, které vídá dvakrát do měsíce. Na to je třeba se připravit.
Sobota 9. srpna 1884
Ty dámy odnesly malou lednici do ulice Legendre. Přál si mít takovou, kterou by bylo možno postavit blízko postele.
Jen aby si nemyslel, že ho zahrnujeme dary proto, abychom z něho vymámily obraz.
Můj obraz je načrtnutý v barvě. Ale nemám sílu. Musím si často lehnout a odpočinout si a pokaždé, když vstanu [slova začerněna], točí se mi hlava a na několik vteřin nic nevidím.
Nakonec to dospělo tak daleko, že jsem kolem páté hodiny opustila plátno a šla do Boulogneského lesíku po pustých ulicích. Mluví se mi jen o Bastienovi. To je pořádná letní zábava.
To horko! Člověk je ohluplý a hlava se plní těmi nejhloupějšími refrény.
Claire mi jako obsesi podstrčila ty dva veršíky na nápěv Gounodova Večerního vzduch...
„Jonáš v té velrybě sedíc
Pravil: „ach, já bych ven chtěl jít.
Je to rozkošné, ale nikdo mi nemůže říci pokračování — jak je to otravné — tak ho skládám sama a uvidíte, jestli to stojí za to.
Jonáš v té velrybě sedíc
Pravil: „ach, já bych ven chtěl jít, volný čas je sice hezká věc, ale tady nelze vydržet — jsem tu skoro celé tři dny přec a začínám mít té šelmy dost, jsem odloučen od svých milých přec, domů chci jít, ach matičko! a úzkost moje roste den co den — neb jestli se kdy odtud dostanu, pak jen proto, že mě ten tvar příšerný připravil o rozum... aneb o víc ještě."
Neděle 10. srpna 1884
Nedělám nic. Dusíme se.
Pondělí 11. srpna 1884
Vyšla jsem v pět hodin ráno udělat skicu, ale v šest už tam byl lid a musela jsem odejít rozzuřená. A přitom jich bylo dvacet kolem zavřeného kočáru.
Odpoledne znovu procházím ulice — nic mě neudrží!
Maminka šla k Bastienovi sama; prý jí řekl, že pokud se uzdraví, věnuje čtvrtinu svého života tomu, aby mi byl příjemný. Zaprvé jsem přesvědčena, že maminka vymýšlí nebo přikrašluje, a zadruhé — jestliže to řekl, tím hůř.
Je tu paní Mackayová — a mně prokáže svou vděčnost tím, že mi pomůže získat medaili.
To je trpké.
A hle — slova, po nichž jsem toužila, mi způsobují hlubokou nevolnost, velkou žárlivost... Téměř žal.
Možná si myslí, že si přejeme dostat obraz zadarmo. Fuj, jaká hrůza. Dá nám ho. Ale...
Paní Mackayová nebo nějaká jiná.
Dnes četl anglický román — ona je Angličanka nebo Američanka, zkrátka mluví anglicky a on čte anglický román. To znamená, že na ni myslí... A pak vše přátelské, co říká jeho dobrá matka, on sám i Émile — to vše není nic, to je mimo. Jinde jsem se vám zmiňovala o své lačnosti v věcech citu. Přirovnávala jsem dokonce Bastiena k velkým metropolím, jejichž blízkost mě naplňovala neklidem a smutkem. Nuže, co chcete... když člověk žárlí na pouhé přátele — a já žárlím — co chcete... Vlastně ani tady jsou to přátelé, ale s tím něčím navíc.
Teď, když je vděčný, je to velmi nepříjemné.
Jdu do Boulogneského lesíku.
Úterý 12. srpna 1884
Zkrátka, přátelé — to všechno znamená, že jsem nemocná. Vlečem se a bojuji, ale dnes ráno jsem byla přesvědčena, že jsem na pokraji kapitulace, to jest — lehnout si a nedělat vůbec nic. Tehdy se ihned vrátilo trochu sil a šla jsem ještě hledat věci pro obraz.
Má slabost a mé starosti mě vzdalují od skutečného světa — nikdy jsem ho nechápala s takovou jasností, jasností překračující mé obvyklé možnosti. Vše se jeví v detailu a s tesknou průzračností.
Já, cizinka, nevzdělaná a příliš mladá, rozebírám neobratné věty největších spisovatelů a hloupé vynálezy nejslavnějších básníků. Co se novin týče, nedokážu přečíst tři řádky, aniž bych se vzbouřila. Nejen proto, že je to francouzština kuchařky, ale kvůli myšlenkám... Nic pravdivého! Vše je domluveno nebo zaplaceno!
Žádná poctivost, žádná upřímnost!!! Nikde. A když člověk vidí čestné muže, kteří ze stranické povinnosti říkají lži a nesmysly, jež nemohou sami myslet vážně — to je... k zvracení.
Tak daleko dospěl v svém monologu
když náhle ozval se hluk převeliký — to byli námořníci, lodě znalí, co na piroge k velrybě připluli.
Velryba hrůzou zachvácena proroka pustila na vody, pak pryč se s rozechvěním hnala a k jiným břehům připlula. Tak skončilo to dobrodružství. Tu Jonáš, muž to silný sám, dal vepsat příběh do Písma — a zprávu poslal do „Le Sport".
Složila jsem tuto pozoruhodnou sloku při večeři před Saint-Amandem, který je nadšen.
Vrátili jsme se na večeři od Bastienů — stále leží, ale tvář klidná a oči jasné. Má šedé oči, jejichž okouzlující krása přirozeně uniká davu.
Rozumíte mi dobře? Oči, které viděly „Janu z Arku". Mluvíme o tom. Stěžuje si, že nebyl dost pochopen... a já mu říkám, že byl pochopen všemi, kteří nejsou hrubci, a že „Jana z Arku" je dílo, o němž si člověk myslí věci, jež mu nelze říci do tváře. Ach, kdybych jen dobře slyšela!
Mluví ke mně jinak než k mamince, Dině nebo tetě — mluví mi o věcech [slovo přeškrtnuto] vznešených, a já... Neboť se mi stává, že neslyším!!
To je tak ukrutné, že nemohu nic říci.
Mluví mi o mém obraze a já ho znovu matně cítím před sebou, jenomže protože myslí jako já, radí mi dělat to, co jsem již měla v úmyslu, a to je nepříjemné — mohl by si myslet, že ho slepě následuji.
— Nepouštějte mi příliš do hlavy svou doktrínu — mohl bych vám naslouchat a to nechci.
Byla jsem v bílém s malým nařaseným kloboukem z batisty. Ale on mě nevidí.
Snažím se malovat, ale není mi dobře.
Émile večeří u nás; je tak hodný — uspořádá mi stojan, plátno a celé zařízení, aby se předešlo slunci atd.
Řekl, že Jules o nás mluvil se slzami v očích.
Dnes ráno přišel to vše zařídit, ale nebyly tam provazy. Začala jsem skicu pozadí.
Pátek 15. srpna 1884
Opět skica v kočáru — je to nepohodlné a Coco se posadil na mou paletu.
Musím vynaložit opravdové úsilí, abych šla k Bastienům.
Pokaždé, když tam jdu, oblékám se jako pro sto lidí, a silou vůle dokonce vypadám svěže.
A k čemu to dobré? Dnes ráno jsem si namlouvala, že architekt se rozhodně a vážně zajímá o mne. Ano, chvílemi mám z toho hluboké přesvědčení. Mohu se mýlit. Ale co kdyby to přece bylo pravda? Jaká šílenost... a jaká nešťastnost... Ne, takhle se člověk mýlit nemůže — nemýlím se; jen je to věc, která mi zároveň působí bolest i radost, chápete?
Jsem s ním na základě velmi přátelského kamarádství, dělám si z něho legraci, škádlím ho, dělám dítě. Ale jsem si jistá, že kdybych deset minut předstírala chování, jež se zaujme před mužem, který se líbí a jehož chceme přimět k mluvení...
Ale to jsou pravděpodobně nesmysly. Ach, to by bylo absurdní!
Dospěla jsem tedy k tomu, že se oblékám s krajní rafinovaností, abych šla do ulice Legendre. Ale každá návštěva je provázena váháním a pochybnostmi a... jako první setkání. A k čemu? A proč? Je to zbytečné. Zná mě dva roky. A pak je příliš nadřazený, příliš... jako já, než abych se mu líbila. Zná mě dva roky. [Ale] to vše o mém obraze!
Tato bytost vyšší podstaty, tento zjemnělý duch, tento umělec génius, tento básník... A pak mě zná dva roky.
Takže by se najednou stalo... ne, nikdy.
Jeho matka se vrhne do mých náručí a nazývá mě svou milou malou Marií. Dnes večer je zde společnost. Konečně mám příležitost stisknout ruku Baudemu, mému rytci. To je zase výborná povaha jako Émile — ten se vrací kolem půl sedmé a najde tam tetu, Dinu a mě.
Jules má moji tetu velmi rád. Říká, že je to obětavost a laskavost v jedné osobě. A vskutku — to je pravda. Teta je daleko lepší než maminka a vždy obětovaná, vždy.
Je mu lépe a říká mi — při příležitosti čehosi, nevím čeho — jednu z těch laskavostí, které se říkají všem.
— Tak vám je tedy líp, když jste tak roztomilý?
To rozesměje všechny.
— [Přeškrtnuto: Nu tedy.]
Émile mu vyprávěl žerty, které jsem dělala doma, a myslí si, že mě tím uvede do rozpaků — načež přehrávám půvaby a grimasy a pak náhle:
— Ach, vy si myslíte, že se vás bojím — počkejte trochu, a uvidíte!..
— Ne! Vy byste byla nesnesitelná, kdyby vás nikdo trochu nezkrotil...
— Ach, jak se mýlíte — byla bych daleko lepší, veselejší, roztomilejší, duchaplnější.
— Ale to je naprosto nemožné.
To řekl Jules — je to banalita, ale...
— Nu, budete-li hodný, povím vám o svém obraze!
— Ach!!!
A on se usazuje v posteli, aby dobře poslouchal, a já sedím těsně vedle, lokty opřeny o přikrývku, téměř se ho dotýkám.
Ostatně jde jen o praktický způsob, jak dělat skicu v ulici — uklidňuje mě, pokud jde o obtíže. Vypadám, jako bych se zpovídala, oči v očích.
K čemu? Zná mě dva roky. A pak — [slovo přeškrtnuto:] Nikdy.
Jak jsem procházela pokojem, jeho matka mě chytila a políbila mě takřka násilím — dívala jsem se na něho s úsměvem a on se také smál, s výrazem velké laskavosti.
Ale zná mě dva roky.
Nikdy. Nikdy. Nikdy. To se nemůže stát.
Jak chcete, aby se věc, na niž myslím tak dlouho a po níž toužím, přihodila najednou takhle... Zvláště když jsem na tom pracovala!... Tak málo věřím na logické výsledky... Vždy to nevyjde. Kdybych o tom nebyla přemýšlela ani nepsala — ale po tolika... Ach ne, nikdy. Ostatně mě vidí dva roky. S tím druhým... hned jsem viděla, jak to je. A jiní také. Ale tenhle. Nuže, je to naprosto nemožné. Už jen proto, že dobře neslyším. Znáte něco krutějšího?
Ach, naprosto nemožné. A nikdy to nebude. A k jakému účelu? Jsme lidé se srdcem, já mám trochu talentu, on nás má velmi rád. A to úplně stačí.
Ach ne. Je třeba si to říci... protože je to pravda: to se nemůže stát. Ne. Ne. Ne.
Já-divák právě přečetla zmetek já-autora. Já-divák je naprosto lhostejná, ale svoluje, abych se v tomto směru bavila...
Sobota 16. srpna 1884
Je to poprvé, co jsem pracovala skutečně. V kočáru — a jsem z toho tak ztuhlá, že si po návratu nechám sprchovat záda atd. Ale jak se dobře cítí!
Émile ráno nainstaloval mé plátno. Co se týče toho ubohého Julese — je mu lépe, byl v Boulogneském lesíku. Snesli a vynesli ho tam na křesle. Vyprávěl to Félix, který přišel pro mléko ve čtyři hodiny. Týden už bere kozí mléko od naší kozy — suďte o radosti těch dam! Ale to není vše — ráčí být... tak důvěrný, že pro něj posílá, kdykoli se mu zachce. To je krásné.
Takže ho tedy ztratíme, protože je mu lépe.
Ano, zlaté časy se zdají být u konce. Nebude možné chodit navštěvovat muže, který vychází. Mohla jsem se tam usadit a on neměl žádnou možnost utéci z postele — teď je po tom.
Ale nepřehánějme zlo — byl sice v Boulogneském lesíku, ale nesen v křesle, pak si lehl. To neznamená, že vychází. Je tedy ještě naděje. Možná bude ještě velmi nemocný.
Tento muž mi může zabránit mít talent. Chce mi dávat rady — jeho rady mě ovlivní a nebudu už sama sebou.
Pěkné je žádat o rady Tonyho — jako by zpíval. [Přeškrtnuto: Ale tiše] Když jsem se Tonyho bála, bylo to proto, že mi mohl říci věci řemeslné, ateliérové.
Ale Bastien! Nedovedu si ani představit svou nezávislost tváří v tvář tak hroznému soudci. Až bude obraz hotov, ať mi řekne, co si o něm myslí — ano, budu naslouchat s hrůzou a v studeném potu; ale zatímco na něm pracuji — to je má smrt.
Budu naslouchat jen sobě, ale hluboce mě zmate. Málem mě už jednou přiměl zkazit obraz, který se dosud navzdory mému úsilí nezotavil. Ale odmítnout s ním o tom mluvit! On si myslí, že mi prokazuje službu, a byl by uražen.
Ocitnout se pod vlivem umělce, jemuž naprosto věřím... nebo skoro naprosto...
Včera byl rád, že jsem mu o tom mluvila... Ale nechci.
A po všech těch vývarcích a všech těch lososech v aspiku bude pokládat za svou povinnost mě vésti. Ach! Pes.
Ať mi řekne: tenhle kousek není dost takový nebo onaký — to je rada, kterou přijmu i od Tonyho. Stačí to přemalovat. Ale pokud jde o obraz jako takový, o pózu, výraz nebo kompozici — ne, ne. Nikdo.
Zkrátka já bych chtěla, aby byl do mne zamilován, a místo toho mi bude dávat rady, které mě předem rozrušují, unavují a ponižují!
Jsem sice malý, ale nezávislý suverén. Klidně ho budu obdivovat na kolenou — ale každý u sebe.
Neděle 17. srpna 1884
Pondělí 18. srpna 1884
Úterý 19. srpna 1884
Jsem tak sešlá, že sotva mám sílu obléci plátěné šaty bez korzetu, abych šla k Bastienům.
Matka nás vítá výčitkami. Tři dny! Tři dny bez návštěvy! Ale to je hrozné. A jakmile jsme v jeho pokoji, vykřikne Émile: jak je to tedy skončeno! Cože, žádné přátelství?
— Nuže, vy mě tedy opouštíte, řekl pak on sám. Ach, to není dobré!
Má koketérie by chtěla, abych zde opakovala vše, co nám říká milých výčitek a ujištění, že nikdy, nikdy nemůžeme přicházet příliš často.
Ale měla bych tančit radostí! Émile řekl, že se ožil teprve s naším příchodem.
Konečně je to dojemné do krajnosti... Nelze už váhat, neboť přátelé — chtěl mě bít!
Chápete, že po takových násilnostech nemohu již pochybovat o jeho lásce.
Poté, co mu teta řekla, že jim bráním chodit ho navštěvovat každý den, přistoupila jsem blíž, na kolenou před postelí:
— Ano, protože lidé, které milujeme nejvíce, začnou nakonec nudit... Každý den.
Tu mě chytil za bradu — slyšte to, národy Francie — a zdvihl ruku [Přeškrtnuto: udělal gesto, jako by mě chtěl udeřit], zatímco jsem mu nabízela záda. Neráčil udeřit. Ale hle — malíř bohémy, který mě vzal za bradu. Hrome.
Po tom žádná naděje, přátelé — jsem jen [holka].
A jak naléhal, abychom přicházely:
— Kdo chce být zbožňován, musí být po sobě toužen, řekla jsem.
— Oh, ale den má čtyřiadvacet hodin — věnujete-li mi jednu, zbývá třiadvacet, po které po vás toužím...
— Jestliže je tomu tak, řekla jsem [s] komickým pohnutím, jsem poražena... Ano, jakmile je tomu tak... Žádný odpor není možný!
Émile večeří s námi, pop a jeho dcera.
Ale co říkáte na Julese? Zaprvé je dokonalý — ve svých nejsmělejších snech... Nemohla jsem ho vidět laskavějšího k nám. Já jsem s ostatními, jako jeden celek.
A paní Mackayová?
Dnes jsem nechala maminku a tetu jít tam samy — myslely si, že jsem zůstala doma z pózy... Dina přijde a najde mě ležící.
— Ty tedy nejdeš navštívit Julese? Řekly bychom mu, že nás ty dámy zavřely ze žárlivosti a že jsme uprchly kuchyní...
Tato hloupost mě oživí — okamžitě se obléknu a jdeme tam s tou historkou, která Julese rozesměje. Není mu dobře, ale hovoříme spolu stranou o samotě. [Slova začerněna: Naléhá] velmi, abych byla dobře zařízena a pohodlně zabydlena pro práci. Potom... přichází řeč na proměny, na příští život, na nicotu...
Zatímco paní Bastien-Lepageová, maminka, teta, Dina a Émile hovoří o jablkách z Damvillers, o lednici...
Třeba zmínit tu lednici — jeho služka sehnala pohodlnější než naši, a tak nám ji vrátil. Tu jsem si dělala legraci z těch dam po čtyřicet osm hodin a před architektem, který to vyprávěl Julesovi — a nyní slovo lednice pokaždé vyvolá žertíky.
Já si s tím nemocným klidně filosofuji... Jsem z toho dokonce naprosto nadšena — ale paní Mackayová?
Nejenže jsem našla síly jít, ale zdá se, že jsem byla i hezká! Volná blůza z žebrovaného šedého sametu, bílé krajky a kulatý klobouk se šedými ptáky a závojem.
Řekl: toto dítě je velmi koketní.
Právě jsem vstala po dni horečky a vše bylo oblečeno jak kdy přišlo — ale takto to vychází nejlépe.
Pleť velmi jemná, bledá a trochu růžová — je to velmi hezké se šedou. Nu — pravděpodobně nic neviděl.
Jaká výborná povaha je ta Émilova. Řekla jsem o něm, že je omezený... Vyjádřila jsem se špatně.
Je velmi inteligentní, ale tak přímý, tak věrný, tak milující, tak dobrý, že to někdy vypadá hloupě.
A jak zbožňuje svého bratra.
Nyní, když vidí, že ho těší nás vídat, a věda, že jsem velmi přecitlivělá, snaží se neustále být příjemný a vyhýbat se stínu slova, které bych mohla špatně vyložit... abych ho mohla škádlit.
A Jules?.. Julesovi není dobře. Ale co vlastně má?
Je-li prostě jen... úplně vyčerpán, uzdraví se. Paní Mackayová koná zbožný skutek, když ho nenavštěvuje, a jakmile se zotaví, půjde k ní. Mezitím potřebuje vývary a přátelství.
Tak. Je to tvrdé, ale tak to je.
Dobře — a moje šaty a moje grimasy a?? Ale konečně...
Tolik věcí...
Celý den bloumám a pracuji jen od pěti do sedmi v kočáru. [Tři řádky začerněny, nečitelné]
Nechala jsem vyfotografovat kout, který maluji, abych měla přesné linie chodníků. Operace proběhla dnes ráno v sedm hodin. Od šesti byl tam architekt, a tak jsme vyrazili. Já, Émile, Rosalie, Coco a fotograf.
Není to tak, že by bratrova přítomnost byla užitečná — ale je to veselejší; ráda mám kolem sebe malý štáb.
Pátek 22. srpna 1884
Je to rakovina.
Baude, který tráví večer tady s Émilem, to říká mamince.
Baude je jeho veliký přítel — napsal mu dlouhý dopis z Alžíru, ten, který jsem četla...
Tedy je to konec.
Je to možné?
Ale ještě si neuvědomuji účinek, jaký na mne ta ohavná zpráva působí. Je to nový pocit — vidět muže odsouzeného k smrti.
Sobota 23. srpna 1884
Dnes ráno jsem z toho smutná, připravena k pláči — ale to vše v neurčitém oparu...!
Ale včera večer jsem dostala dopis od „Figara". Ano, od „Figara", od pana Periviera, který žádá o návštěvu mého ateliéru pro účely „Figara ilustrovaného", jež vychází na konci roku, o Vánocích.
Kdyby se hodil jeden z mých obrazů, bylo by to výborné.
Ostatně i samotná návštěva je již dobrá věc.
U Bastiena kolem šesti hodin.
Tato bytost jí — a jí dokonce věci ohavné, hrozné. Salám!!
Je ke mně velmi milý a [slova začerněna: stiskl mi] ruku s přátelským záměrem, který by mě měl okouzlit a který mě překvapil.
Ale to vše mě již nezajímá. Nevěřím, že je vážně nemocný — mýlí se. Bude žít. Ale jsem to já, kdo již neví, kde stojím — v ničem.
A malování!!
Až vstane a oblékne se — bude to malý, velmi ošklivý chlapík. Kdybych ještě slyšela vše, co říká... Ach ne, vidíte — to, to!!
Je to to, co způsobuje, že
Možná stiskl ruku tetě a Dině stejným způsobem — je to možné —, ale je to poprvé, co mi ji takto tiskne. Ubohé dítě — pak chtěl ukázat svou sílu a poměřit naše síly; způsobila jsem mu bolest v prstech, a to se stalo předmětem něžných omluv, při nichž jsem ho plácala po rukou.
Slyším Juliana, jak se ptá, jak vypadají mé něžné omluvy.---
— Ublížila jsem vám? Ne, ubohé dítě, opravdu ne?
To je vše — ale mohlo to být provázeno afektovanými pohyby a pohledy... bez mdlosti.
A je-li opravdu odsouzen. Nevěřím tomu a pokračuji v obléhání — já, zmrzačený voják.
Jean-Jacques také byl.
A také byl vždy nešťastný.
A Gambetta byl jednooký — ale to byli mužové!
Neděle 24. srpna 1884
Byli jsme dnes ráno v půl sedmé udělat jinou fotografii a ubohý Émile mi konečně podrobně vypráví, co je tato nemoc zač. Zánět střev a ledvin. Na jedné straně. A protože je to v nepřístupné oblasti... To nemá žádnou souvislost... to jest, může jíst, co chce. Lékař říká, že se obává nádoru. Víme, co to znamená. To se nedá vyléčit. Ostatně je příliš slabý, aby podstoupil nutnou léčbu. A bez použití této léčby není záchrany.
— Je to začarovaný kruh, řekl Émile.
— Ale... Hrome!
Ach, není o tom pochyb.
Dnes v poledne jsme šly na pohřeb Nittisův, malíře, jehož jsem neznala, ale který měl talent.
Pak do Boulogneského lesíku — a při návratu ty dámy chtěly zajít k Bastienům; zůstala jsem v kočáru a co vidím! — Julesovu hlavu v okně a obě ruce mávající, abych šla nahoru; Émile přijde pro mě a já jdu.
Ale to vše... Proč?
Architekt přichází dnes večer pro fotografii pro Julese a Dina, hrající naivku, se ho ptá, zda dáma, která onoho dne vstoupila k Julesovi, byla paní Mackayová.
Všeobecná konsternace.
— Nemohly jste vidět paní Mackayovou u mého bratra! vykřikne architekt. Není-liž pravda, paní, že jste nikdy neviděla paní Mackayovou u mého bratra?
Na to Dina tvrdošíjně pokračovala v hraní naivity, já jsem se pokoušela odvést hovor a vyměňovala si porozumívavé pohledy s Émilem... Zkrátka... Bylo to...
A vlastně nic nevíme...
To vše, to vše, to vše... K čemu, co z toho? Odpor ke všemu a všude. Zemře-li — pár slz rozumových, bude-li žít — lhostejný přítel. Ale já již nic nechci.
Vše je odporné a hrozné. A zvláště to, co píši, plné: to vše, protože, a pak, zkrátka — jsem z toho podrážděna k pláči ze samých těch to, to, to.
Sobota 25. srpna 1884
Přišli od „Figara". Jaké pohnutí. Chtějí zábavné kompozice, dětské náměty, ve stylu anglické ilustrace. Ale francouzské děti.
Perivier si poznamenal „Jean-Jacquese", z nějž udělám kresbu, a navíc mi pošlou rozměry a udělám ještě něco jiného. Uf! Potom se uvidí, jestli to vyhovuje.
Maminka večeří u Bastienů. Jaká důvěrnost! Já už tam vůbec nechci jít — je to příliš kuchyňské. A pak je mu lépe. Dokud leží, je to zajímavé — ale sedící, oblečený, začínající žít... Co bych tam dělala? Ostatně je odsouzen.
Budou dny, kdy mu bude lépe — ale je po tom.
Úterý 26. srpna 1884
Claire a maršálka přicházejí strávit hodinu u nás. Jsou v Paříži, aby koupily svatební dar mladého Fleuryho.
Stále myslím na tu tajemnou ohavnost, kterou má v třísle. Je to jako strašná odpověď na vše, co bych mohla myslet, plánovat, přát si nebo se obávat. Je to skončeno. [jeden řádek přeškrtnut]
Všechny zmatené věci, které poletovaly a naplňovaly mi mozek, jsou nyní seskupeny a zastaveny na tomto černém bodě.
Je to případ, který se vyskytuje poprvé — je to něco nového; muž... Muž, velký umělec, a... zkrátka vše, co víte...
Odsouzen k smrti...
Ale to je vážné!
A já budu každý den předem myslet na to, že zemře? Ale to je příšerné!
Jsem již stažena do sebe, s hlavou zasunutou do ramen, a čekám na ránu. A proč ho pak navštěvovat? Bude-li žít — nebude mě milovat, a já nemohu k němu chodit s tou myšlenkou. A zemře-li... Nuže, kdyby aspoň umíral cítě ke mně něco! Ale ne! Jít tam, přihlížet jako přítelkyně utrpení toho ubohého člověka a být pro něho stejnou jako Dina nebo moje teta!
Ach ne! Ach ne! Proč — ptám se vás? Kdyby moje přítomnost přinášela zvláštní uspokojení — ale tak to není. Co chcete, nemohu tam jít s takovými myšlenkami. Ani sama dobře nerozumím proč — ale tak to je.
Pomyšlení, že jsem mu lhostejná, mi způsobuje více žalu než pohled na jeho utrpení. Zkrátka — nechci už k němu chodit.
On tomu neporozumí. To jest — půjdu, ale z donucení.
Ano, je to skončeno — nezajímá mě již a nejsem mu nic. Tiše se tedy stahuju s lhostejností těch, kdo se ze strachu předem připravují na největší hrůzy.
Nebylo tomu tak celý můj život?
Když přijde rána, čekám ji pevně. Pak ji rozumem prozkoumám, zbouřím se a obměkčím. Až je vše hotovo. Pak se z toho bavím.
Nedokáži dát dohromady dvě slova a...
Ale nemyslete, že jsem zdrcena. Jsem jen hluboce ponořena do sebe — ptám se, co z toho bude?
Pracuji trochu na obraze, ale nejde to nijak slavně.
Pro toho netvora Bastiena prostě nejsem žena. Dnes večer mě bere za ruce, plácá mě po rameni jako dobrého starého kamaráda.
A pak říká: to dítě je elegantní, má šmrnc.
Divochu, jdi! Ale má mě raději než maminku, tetu nebo Dinu... A ani to není jisté.
Poslali informace, rozměry atd. od „Figara". A slíbila jsem skicu na příštího 15.
Bastien chodí každý den do Boulogneského lesíku, ale...
Lékař neordinuje nic. Ať jí a dělá, co chce. Zdá se mi, že by mu měli nařídit vývary, masové šťávy...
Ale jestliže je to zbytečné...
Architekt vypadá velmi sklíčeně.
Je to on, kdo každý den svého bratra snáší a vynáší na ramenou.
Když přišla řeč na to, zda jít s ním do Boulogneského lesíku, říkám:
— Nikdy v životě!
— Slečna Marie Bashkirtseffová se bojí zkompromitovat. V Boulogneském lesíku, s umělcem, s umělcem.
Slovo podtrženo, jak to dělám se sarkasmem.
Myslí, že je mu lépe.
Pátek 29. srpna 1884
Sobota 30. srpna 1884
Vážné věci.
Nedělám nic. Od té doby, co je sèvreský obraz hotov, jsem nic nedělala. Nic — kromě dvou ubohých panelů.
Spím celé hodiny za bílého dne. Udělala jsem sice malou studii v kočáru. Ale to rozesměje.
Obraz je nainstalován, vše je tam — chybím jen já.
Jak málo váží Bastien a všechny mé představy, do nichž ho oblékám!
Ne, to není život! Jsou to dva roky, co jsem neopustila Paříž. Žádná cesta, žádné lázně — a ta zima v smutku, tak smutná.
A pohřbívám se z vlastní vůle!
Nemohu-li chodit, až na vzácné výjimky, do velké společnosti, měla bych se spokojit se sousedními salóny, kde se baví, tančí, hovoří. Pokaždé, když jsem vyšla, měla jsem úspěch — kromě u těch hrozných Fitz-Jamesů, kam mě odvlekli bez upozornění, bez šatů...
Nu ano — i salon Cartwrightové, cokoli — ale bavit se, nechat si dělat dvůr, smát se. Místo toho zůstávat celé měsíce zavřena v tom čísle 30 v ulici Ampère jako v Bastile. Konečně žít!
Ale tady! Pop! Engelhardtovi, architekt!
Copak to není jako na vesnici. Nemohu víc — všechny úvahy odlétají! A vše mladé, co je ve mně, se bouří!
Kdybych řekla vše! Ty hrůzné obavy. Hle — září, špatné počasí není daleko. Sebemenší nachlazení mě může hodit na dva měsíce do postele, pak rekonvalescence... A obraz!! Tak bych vše obětovala a...
Ach, je to chvíle věřit v Boha a modlit se k němu.
Ano, je to strach onemocnět — v bodě, kde jsem, mohu skončit za šest týdnů s jakoukoli pleurisií. Tak ostatně odejdu. Protože budu přesto pracovat na obraze... a bude chladno... A nebude-li to při práci, bude to při procházkách — ti, kteří nemalují, také umírají. Zkrátka.
Marně si budu vytvářet Bastieny nebo jiné náhražky a rozptýlení. Ach, ubohý Bastien — jak málo váží před zoufalstvím z neschopnosti pracovat. Vztek vidět, jak se umírá!
Hle tedy konec všech mých bídností! Tolik tužeb, tolik přání, plánů, tolik... abych zemřela v pětadvaceti letech, na prahu všeho.
Čí je to vina? Rodiny? Osudu? Co jsem učinila?
Předvídala jsem to. „Bůh, nemoha, aniž by se jevil stranickým, dát mi to, co je nezbytné k mému životu, způsobí, abych zemřela." Bylo to před lety. Tolik let — tak málo. A nic.
Neděle 31. srpna 1884

Poznámky

Pozn. red.: Mariin komický verš, složený zčistajasna, parodující dobovou populární píseň na Gounodův Air du soir. ↩
Pozn. red.: Mariino hrdinsko-komické pokračování její básně o Jonášovi, parodující zároveň Písmo i dobový bulvární tisk. ↩
Pozn. red.: „Jana z Arku" (1879): proslulý obraz Bastiena-Lepage, dnes v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. ↩