Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 17. července 1884

Přišly manželka a dcera popa.
Tentokrát prý je to vážné – cholera je v Paříži.
Jak by tam nebyla?
V Marseille umírá sedmdesát lidí denně a v Toulonu třicet, a cestující nepřetržitě kolují mezi těmito dvěma zamořenými městy a Paříží. Nic platné – metody jsou přece jen podivné.
Toulon má choleru – izolujte Toulon a zachráníte Evropu.
Ne – neodváží se izolovat Toulon, jak zabránit lidem odejít?! To je směšné. Co je zájem nebo smrt několika jedinců ve srovnání se zájmem všech? To by volali – ale bylo by to správné. Teď je cholera v Marseille, v Aix, pak v dalších městech. Protože se nikdo neodvážil znepokojit několik osob.
Dobře vím, že kdyby bylo město izolováno, bylo by slyšet křik. Ale opakuji – Toulon na jedné straně a celá Francie na druhé: lze váhat? Mělo by se střílet na ty, kdo by se pokusili odejít. Vím, že by byly hrozné protesty – dámy by křičely, že jdou za nemocnými dětmi nebo za rodičkami. To by mě, kdybych byla vládou, nezajímalo. Je možné nakazit celou zemi jen proto, aby se nekomplikovalo malé město – a ostatně ti, kdo odešli, se nezachránili, přinesli choleru jinam, to je vše.
Já se nebojím – bojím se jen nemocí, které znetvořují.
Bojidar přijel z Bukurešti, z Gasteinu, odevšad. To nutí k tlachání, tím spíše že prší a moje plátno ještě není napnuto.
V naší ulici byl pohřeb umělce a mimo jiné tam byl Albert Wolff. To mě dojalo.
A pak jsem chvíli myslela, že vidím procházet paní Mackayovou. Je zvláštní, jak mi ta žena buší srdce – je to přímo nevysvětlitelné. Vždyť přece nemiluji jejího Julese!
Jakmile Bojidar odejde, vysvětluji Dině, že Bastien-Lepage není laskavý. Nevyčítám mu nic – jen nechci nadále projevovat tak vřelé přátelství; kdybych cítila náklonnost, byla bych ještě třikrát milejší, kdybych se cítila volně – ale chodila bych tam každý den! Není to ani jeho vina ani naše. Nemá nás v nenávisti, jistě nás považuje za dost milé, ale má přátele, které preferuje, před nimiž se otevírá a s nimiž mu je lépe. Já sama – přijde-li Julian, budu vždy velmi ráda, ale budu zdrženlivější vůči Gavinimu nebo Engelhardtovi.
Přátele milujeme více či méně. Jenže protože nejsme vyvolenci jeho srdce, měl by být zdvořilý banálně – a není. Odstraňuje zdvořilosti a formality, ale nás nemiluje. Pak tedy!
Je to velmi ponižující zjištění. Mnohem raději bychom říkaly, že nás nesnáší – to by bylo přijatelnější – ale být pro něj tím, čím jsou pro nás Engelhardtovi nebo Čumakovy!... To je kruté, když tam člověk jde s celou něhou svého srdce...
Dina soudí, že je to velmi spravedlivé... Doufám tedy, že ty dámy mu nic nepošlou za mými zády.
Tak tedy, to je řečeno. Nebudeme se tím dále zabývat. To je řešení.
Dobře.
A pak večer přišel Emile. To prase Jules a jeho matka strávili tři dny na venkově u jakési paní Bouchardonnové nebo Bouchardierové, která má syna – přítele Julesova. Tak vida, ten ničema má sílu jít jinam.
Emile také vynechává poděkování, zdá se, že vše považuje za zcela přirozené, a zachází s námi jako se srdečnými přáteli.
Prý losos onoho dne probudil Julesův zuřivý hlad a on ho celého zhltl.
Má také velmi rád kuřecí polévku a Emile se ptá, jak se ta polévka dělá, tak Dina říká, že je jednodušší, když mu ji prostě pošleme – a tak se to stane.
A protože jsme dostaly uzenou rybu přímo z Ruska, dáme mu část zabalit s sebou. Ten dobrý chlapec to zavěsí na konec hole a odchází jako poutník.
Nu ano. Nic platné – necítím, že mě miluje.
Jsme jako příbuzní – přijímá naše přátelství s vděčností, velmi prostě, bez přetvářky. Tím nám dokazuje, že jsme dobrými přáteli, se kterými se nestěsňuje. A přece se necítím volně.
Necítím, že mě miluje – má třicet lidí, které preferuje přede mnou nebo které miluje stejně jako mě.
To je nepřijatelné. A přece je to věc, na niž si nelze rozumně stěžovat.
Proč jsem velmi ráda, když trávím hodiny s Julianem nebo Emilem, a posílám pro ně – zatímco Engelhardtovy jen snáším?
Tak to prostě je.

Poznámky

Pozn. překl.: Pop – pravoslavný kněz; francouzsky „le pope". ↩
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891) – vlivný pařížský kritik umění a novinář, pravidelný přispěvatel do Le Figaro. ↩