Pondělí 14. července 1884

Začala jsem léčbu, která mě má vyléčit. A to mě naprosto uklidnilo. Dokonce i malba se jeví lépe.
Myslím, že udělám... Ne.
Dala jsem všem sluhům po stu sousech a volno.
Nu, to je právě to, co maminka nikdy neudělá. Proč ji pokládají za dobrou??? A ona sama se pokládá za velmi dobrou.
Je to srdce velmi chladné, nebo přinejmenším neschopné jakékoli spontánní laskavosti. Vychází oblečená jako opilá tulačka, sukně zkřivená, roztržená, bez límce a bez rukávů, klobouk hozen Bůh ví jak na nepopsatelný drdol – a proto se pokládá za dobrou.
Když jde ven se mnou, věci jsou tak přibližně slušné – ale beze mě!...
Tito lidé si myslí, že chci jen věci přehnané, mimořádné, poetické, šílené. Tak když žádám, aby šla maminka koupit sukni za šedesát franků do Louvru, zdá se, jako bych soupeřila se zesnulým Ludvíkem XIV., Sardanapalem atd.
Ah, bída.
Mé zápasníky už nevidím.
Publikum a světlo boudy nedávají to, o čem jsem snila. Žongléři? Stejně tak stojí za to jedna z těch obvyklých každodenních scén, kde záslužnost bude v hlubokém studiu charakterů.
Veřejná lavička na bulváru Batignolles nebo dokonce na Avenue Wagram – dívali jste se na to někdy? S ulicí a procházejícími lidmi.
Vše, co je obsaženo v lavičce – jaké romány, jaká dramata!
Vyřazený člověk s jednou paží opřenou o opěradlo a druhou na koleně. Uhýbavý pohled; žena s dítětem na kolenou, pracující žena z lidu. Velmi veselý chlapec od kupce, který si sedl číst malý plátek. Spící dělník, filosof nebo zoufalec, který kouří. Snad vidím příliš mnoho věcí... A přece se dobře podívejte kolem páté, šesté hodiny večer.
To je ono, to je ono, to je ono! Zdá se mi, že jsem to našla.
Ano, ano, ano – možná to neudělám, ale mysl je klidná. Tančím na jedné noze radostí.
Jsou chvíle tak odlišné! Chvíli člověk ve skutečnosti nic ve světě nevidí – a pak... znovu se přistihuji, jak miluji vše!
Vše, co mě obklopuje! Halím se do noční košile, napůl nahá, kůže je ještě krásná a tvar také, jaké odstíny záře a jemnosti! [deset řádků škrtnuto]
Je to jako příval života, který vstupuje!
Přece jen není důvod k radosti.
Ah, tím hůř – najdu veselou a roztomilou stránku i ve své smrti; byla jsem stvořena pro velké štěstí, ale...
Proč ve svém nebeském díle / tak mnoho prvků tak málo v souladu!