Pátek 11. července 1884

Pan Kartsoff, generální konzul Ruska, přišel včera na návštěvu. Maminka z toho šílí nadšením; musela jsem sestoupit do salonu.
Ale nečinností se stávám nemocnou.
Honěním za zápasníky ztrácím veškerý čas, válím se po pohovkách, přesedám si z křesla do křesla, usínám. A výsledkem té nečinnosti je nervozita přímo šílená.
Tím spíše, že vidím svou rodinu nadšenou tím, že si odpočívám.
Ti idioti si myslí, že jsem v životě už dost pracovala a že stačí sem tam namalovat jeden obraz. Svou nečinností jako bych se s nimi shodovala, a ta jakási spoluúčast mě rozčiluje až k vážnému onemocnění.
Kolem šesti hodin jdeme na ulici Legendre – byl pryč; chystaly jsme se odejít, když ten velký člověk přijel ve fiakru se svou matkou, skládacími stoličkami a cestovními přikrývkami. Vracejí se z Bois, kde krmili kachny.
Jsme jako opravdoví velcí přátelé, přijímá veškerou péči s tím krásným klidem, který mě vždy trochu mate.
Dobře vím, že se stavím do role skromné obdivovatelky a žákyně a on hraje velkého mistra... Nic platné, jeho matka, maminka nebo Dina mu prokazují malé služby, aniž by se podivoval nebo rozlišoval. Ano, jsme přátelé, a přece není žádné uvolnění, to je dáno snad (zaprvé jeho špinavou povahou) a pak jeho nemocí; proto nechávám ostatní, ať se mu dvoří, a já se nehnu. Prý máme tisíce společných vrtochů a on nám jako starý nemocný vypráví: jsem takový nebo onakový, a maminka říká: to je jako Marie, a jeho matka opakuje: slečna Marie je taková, vidíš! Je to pravda – kapesníky například: nikdy nevím, kde je vzít, ztrácím je, sázím je po celém bytě a často najednou najdu v kapse pět nebo šest, protože maminka mi jeden strčila, Rosalie druhý, Dina třetí atd. A v jídle je to úplně jako u něj: má rozmary nemocného, věci, jejichž tvar nebo barva se mu nelíbí... Šťáva, která vytékala zprava ze žebírka a která se mu zdála... Zkrátka je to naprosto jako já. Nevím říci, co chci jíst, a pak jsem nespokojená. A v mnoha dalších věcech. Myslíte, že mě ta podobnost okouzluje? Je mi to jedno. [Škrtnuté: Jen před ostatními, s nímž]
Přesto přemýšlím, co by mu mohlo být příjemné. Ale totéž bych udělala pro Tonyho, Juliana, S, Y, Z, kdybych v nich viděla tuto krásnou důvěru. Nechal se ostříhat, ptají se ho: chcete toto nebo tamto, a on odpoví ano nebo ne jako své matce.
Miluje-li nás a považuje-li nás za přátele... chtěla bych několik vřelých slov... Možná to není v jeho povaze.
Celý zabrán touhou uzdravit se, oživí se jen tehdy, když vypráví, co jedl nebo co by mohl jíst. A [Začerněná slova: ne zcela] prostě: „Přijdu k vám na oběd" – s vážnou tváří, bez jediného zdvořilostního slova.
– Jen neurčujte den – znám ty obědy, které se nabízejí, znám je – chci to, co tam najdu, něco nečekaného; ale obědy pro hosty jsou všechny stejné.
– Dobře, stejně nejste víc náročný než já a protože obědvám doma každý den, jistě něco najdete.
– Přesně tak.
Protože mu nikdy nevyprávím o svém malování, říká mi, že je to nejen velmi hloupé, ale také nepěkné. A jak mu o tom mluvit s maminkou a Dinou a ostatními... Na to by bylo potřeba... Ostatně moje rodina mi vždy překáží. Jeho matka je prostá a dobrá žena, líbí se mi, ale musí ho nudit tak jako mě nudí ta moje... A přece...
Připomíná mi Dupuise v roli jakéhosi pana Médarda v divadle Variétés. Neochvějný klid, s nímž herec dosahuje neobyčejných komických účinků.
– Co tu děláte, pane Médarde?
– Nic, pane šéfe.
– Jak nic?! Díváte se na mě!
– Dívám se na vás, pane šéfe.
– Ale já odcházím, pane Médarde!
– Dívám se, jak odcházíte, pane šéfe.
A jindy, když vstoupí uprostřed scény a překvapí nevím jaký důležitý rozhovor – jiný herec by dělal grimasy nebo výbuchy hlasu, Dupuis řekne zcela prostě: přišel jsem pro svůj plášť!
Ale kolik je v té prostodušnosti skryto. Můj bratr Paul je trochu takový, ale beze zloby; podobá se Dupuisovi i fyzicky. Jaký umělec, ten Dupuis (z Variétés) – zachraňuje ty nejpraštěnější kusy.
Ten Jules má trochu takového klidu, klidu nemocného dítěte – a když byl zdráv, měl ten klid charakter záludnosti.
Zabrousila jsem k Meissonnierovi – bránil ho velmi vlažně a shodly jsme se. Skutečně si myslím, že Meissonier je neobyčejně přeceňován. Je zvláštní, jak se všichni shodují, že je velký – jako by si ho vybrali za záminku, aby lépe bourali ostatní. Vezme se Meissonier a tluče se s ním.
Zdá se mi dnes večer, že mám mnoho vtipu a že za den řeknu dvě nebo tři věci, které jdou zcela nazmar... Včera u večeře se mluvilo o jakési paní Merleové, která prý byla kdovíčím, vrátnou...
– Která to je? – ptali se.
– No ta, která měla v Italiens přední lóži...
– Chcete říci lóži tváří ke scéně.
Ale právě přinesli timbale a Gavini byl nadšen, a... možná to vůbec není vtipné.
Nevím nic a nevidím nutnost ničeho.
Dnes ráno jsem si myslela, že dostanu choleru – bylo mi nevolno, třásla jsem se... Vzala jsem laudanum, dala jsem ho vzít Angélique a Rosalii a nabídla jsem ho dokonce modelu, Edwige.
Jules si dnes koupil flakón, stejný jako já.
Ale nezdá se, že by se otvíral... Je to proto, že je nemocný, nebo prostě proto, že přijímá naši péči bez nadšení, nebo je to jeho špinavá povaha?
Ve skutečnosti jsme se vídali velmi málo, a jsme-li důvěrní, pak skrze bratra, skrze malbu... skrze naše obdivování – ale celkem vzato se stále ještě málo známe... Já sama, která tu mluvím o tom, aby se otvíral, jsem mu ani nedovolila nahlédnout do sebe upřímně.

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre des Variétés – pařížské divadlo bulvární komedie, proslulé svými komickými herci.
Pozn. překl.: Théâtre des Italiens – pařížské divadlo proslulé italskou operou.
Pozn. překl.: Timbale – pokrm z těstovín nebo masa zapečený ve formičce.