Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 2. července 1884

Tentokrát jsme ho navštívily v ateliéru. Zdá se mi opravdu, že se mu vede lépe. Byla tam jeho matka.
Je mnohem hezčí než její portrét – je to žena šedesátiletá, která vypadá na pětačtyřicet, možná padesát. Vlasy má docela pěkně blond a téměř bez šedin, hezký úsměv, zkrátka žena velmi příjemná, která se hezky nosí ve svých černo-bílých šatech; zhotovuje nádherné výšivky podle vlastních vzorů.
Bastien má dva horní zuby rozestouplé, zrovna jako já.
Proč se najednou hledají všelijaké záhadné příčiny nemoci – vždyť má to, co sám říkal a co říkal bratr: revmatismus a bolesti ledvin. Kdyby měl rakovinu žaludku, nezlepšoval by se; a kdyby to byly... nějaké hlouposti, to přece není možné. Nikdy nevedl bouřlivý život; ostatně moc nevím, co si kdo myslí – prý se člověk může nakazit, i když chodí spát v deset hodin a žije velmi odloučeně – stačí jedna dáma... To se mě netýká.
Jenomže se bojím, že ho unavím, že mu nebudu dost po chuti, že mu budu na obtíž! Musí mě nemilovat, když to tak cítím! A jak si vůbec představit, že bych mu byla tak nesympatická! To přece není možné; necítím, že ho moje návštěvy těší, ačkoli je velmi přívětivý. Jsou to prchavé záblesky, cosi neurčitého, co v člověku vzbudí důvěru... A to mi schází. A přece si nedovedu myslet, že to ve skutečnosti chybí.
Je velmi hýčkaný, ten člověk, velmi zvyklý na to, že se mu lidé plazí k nohám. A tak... Já jsem zase zvyklá, že z mé laskavosti dělají hotový poklad.
A tak... Ale je to tak velký umělec [Škrtnutá slova] Bytost zcela přesahující ostatní.
Ví, že jeho malbu chápu a zbožňuji...
To všechno nic není! Nezamlouvám se mu. Vidí mě rád možná, jako padesát jiných. Ale víc nejsem. A s tím se nedá nic dělat. Tento pocit mě s ním ohloupí. Nebe se mnou zachází nešetrně... Byla bych tak...
Ah, ne.
A pak všechno! všechno! všechno!