Neděle 22. června 1884

Zhubla jsem o polovinu. Už dva měsíce lze den po dni sledovat postup tohoto hubnutí.
Už není Venuše Kallipygos, je to Diana. Spokojila bych se i s Dianou, ale Diana se může proměnit v kostru…
Zdánlivě se cítím dobře a žiji jako obvykle. Ale mám horečku každý den – někdy přes den, někdy v noci. Hodiny se převaluji a nemohu najít klid, pak noční můry nebo halucinace.
Stoupenci Maupassantovi, nepřičítejte tento stav… zkrátka nespavosti plnoleté dívky.
Ne, moji ubozí přátelé. O to nejde. Ačkoliv mi tyhle věci nikdy nebraly spánek, znám ten rozdíl. Milostné sny – jenže ty mám každý večer, abych usnula, ledaže myslím na nějaký obraz. Ne, tady je to pravá horečka, unavující a nepříjemná.
Jsem tedy rozhodnuta zajít k Potainovi!!!
Chápete, teď není čas zemřít. Ve společenských novinách v Paříži i v Anglii vycházejí triumfální články. Moje šaty a účes z ruského velvyslanectví obíhají tisk rázu Étincelle. Účes à la Psyché, říká se.
Mám také padesát novin, které hovoří o mém Salonu. A mezi nimi i vážní kritici umění.
Začínám mít talent. A vidím, jak chřadnu.
Celou noc se mi zdálo o Julesovi. Vyprávěla jsem mu o nové knize Daudetově, po níž Paříž šílí. Jmenuje se Sapho, ale nepojednává o tom, co název slibuje. Je to příběh soužití na hromádce.
Četla jsem ji dvakrát, toužíc uzavřít mír s Daudetovým stylem, který mě rozčiluje.
Jsem snad jediná, kdo je tím popuzen? Nevím, ale nenávidím to. Běží to, běží, běží, letí to, pořád, pořád, rychle, rychle. Je to útěk, roztříštěnost. Čtenář se snaží držet krok s vyplazeným jazykem, bez dechu. Vždy jen útržky vět. Drobné poznámky hozené jakoby lítostivě mužem plným soucitu, který příliš spěchá, než aby řekl tolik, kolik ví. A vždy něco zlověstného a narážky ohledně smažených brambor. Je to jako obraz malovaný po skvrnách, po náznacích – oko se křečovitě napíná, protože si nemá o co pevného opřít. Nekonečné pizzicato.
Jak to Zola musí nenávidět! Ale to neřekne. Kdyby haněl Daudeta, koho by chválil? A člověk přece musí dělat, že má rád i jiné než sebe.
Velebí Goncourta a Daudeta, aby se nemusel obdivovat úplně sám. Je to jako když posílám poznámky do „Sportu“ – když se zmiňuji o sobě, zmíním se o dvou nebo třech jiných, abych nemluvila jen o sobě. Komparzisté.
Vrátila jsem se z pouti v Neuilly, ale nenašla jsem, co potřebuji.
A pak? Nu, procházím se od jednoho konce patra na druhý, kouřím a mluvím anglicky sama se sebou.