Neděle 22. června 1884

Zhubla jsem o polovinu. Dva měsíce lze sledovat den za dnem postup tohoto hubnutí.
Už není Venuše Kallipygos, je to Diana. Spokojila bych se i s Dianou, ale Diana se může proměnit v kostru…
Zdánlivě se cítím dobře a žiji jako obvykle. Ale mám horečku každý den – někdy přes den, někdy v noci. Hodiny se přeotáčím sem a tam bez nalezení klidu, pak noční můry nebo halucinace.
Stoupenci Maupassantovi, nepřičítejte tento stav… zkrátka nespavosti plnoleté dívky.
Ne, moji ubozí přátelé. Není to tak. Ačkoliv mi tyhle věci nikdy spánek nevezmou, znám ten rozdíl. Milostné sny – jenže ty mám každý večer, abych usnula, ledaže myslím na nějaký obraz. Ne, tady je to pravá horečka, unavující a nepříjemná.
Tedy jsem rozhodnutá jít navštívit Potaina II!
Chápete, teď není čas zemřít. Jsou triumfální články ve světských novinách v Paříži a v Anglii. Moje šaty a účes z ruského velvyslanectví obíhají tisk rázu Étincelle. Účes à la Psyché, říká se.
231
Mám také padesát novin, které hovoří o mém Salonu. A vážné umělecké kritiky.
Začínám mít talent. A vidím, jak chřadnu.
Celou noc jsem snila o Julesovi. Vyprávěla jsem mu o nové knize Daudetově, po níž Paříž šílí. Jmenuje se Sapho, ale nepojednává o tom, co název slibuje. Je to příběh soužití.
Četla jsem ji dvakrát, toužíc uzavřít mír s Daudetovým stylem, který mě rozčiluje.
Jsem snad jediná, kdo je tím popuzen? Nevím, ale nenávidím to. Běží to, běží, běží, letí to, pořád, pořád, rychle, rychle. Je to útěk, rozptýlení. Čtenář se snaží následovat jazyk venku, bez dechu. Vždy jen útržky vět. Drobné poznámky hozené jakoby lítostivě mužem plným soucitu, který spěchá příliš, aby řekl tolik, kolik ví. A vždy něco zlověstného a narážky ohledně smažených brambor. Je to jako obraz malovaný šmouhy, náznaky – oko je staženo, že se nemůže opřít o nic pevného. Nekonečné pizzicato.
Jak to Zola musí nenávidět! Ale to neřekne. Kdyby haněl Daudeta, koho by chválil? A přece je třeba vypadat, jako by člověk miloval i jiné než sebe.
Velebí Goncourtovy a Daudeta, aby se nemusel obdivovat úplně sám. Je to jako když posílám poznámky do „Sportu" – když se zmiňuji o sobě, zmíním se o dvou nebo třech jiných, abych nemluvila jen o sobě. Komparzisté.
Vrátila jsem se z neuillyjského jarmarku, ale nenašla jsem, co potřebuji.
A pak? Nu, procházím se od jednoho konce patra na druhý, kouřím a mluvím anglicky sama se sebou.