Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 20. června 1884

Émile Bastien mi píše z Alžíru. Můj dopis končil třemi hlavičkami, každou s medailí na krku. Jules s medailí cti, já s první medailí a architekt se druhou. Na příští rok. Poslala jsem mu také fotografii Meetingu. A píše mi, že vše ukázal svému bratru, který byl velmi rád, že si mohl udělat představu o obraze, o němž mu tolik vypravoval. A že ho nachází velmi dobrým a zvolal: – jsou snad blázni, že nedali medaili tomuto obrazu, který pokládám za zcela výborný! A že by byl velmi rád, kdyby mi mohl psát, ale že mu to není možné, že stále hodně trpí, a přestože trpí, rozhodl se vrátit za týden.
Žádá architekta, aby mi „vyřídil jeho přátelství" a poděkoval mi za výšivku.
Před rokem by mě to bylo přeneslo nadšením. Rád by mi mohl psát! Těším se z toho jen… retrospektivně, neboť jak věci stojí, je mi to takřka lhostejné.
V dolní části dopisu je moje hlavička s medailí cti pro rok 1886.
230
Jules musel být dojat jemným způsobem, jímž jsem v dopise utěšovala jeho bratra; dopis začatý vážně obsahoval „posilující slova" a končil žerty – což je můj nejobvyklejší styl.
Myslela jsem, že Rosalie byla včera u Madeleine, a neodvažovala jsem se jí to říci – jako by přijmout nebo nepřijmout dopis od Maupassanta bylo důležité. Jak jsme v hloubi dětinské! Pokud dopis existuje, uvažovala jsem, přijde mě najít do salonu nebo mi dá znamení; a protože jsem věděla, že šije v prádelně, procházela jsem se po chodbě a kašlala, aby vyšla a dopis mi dala. A při pomyšlení, že nebude nic, jsem pocítila úzkost…
Potom, až vám budu vyprávět o svých dojmech ze skutečných, živých lidí, uvěříte mi!
Tedy láska musí být něco jiného než všechna ta malá vzrušení způsobená vernisáží, cimaise, Julesem, Maupassantem atd. atd.