❦
Pátek 18. dubna 1884
Jak jsem předvídala, mezi mým spisovatelem a mnou je všechno u konce. Jeho čtvrtý a poslední dopis je hrubý a hloupý. Ostatně, jak mu píšu v poslední odpovědi, takové věci vyžadují bezbřehý obdiv ze strany neznámé. Přečtěte si ostatně ty dopisy. Jsem v nich naprosto upřímná. Myslím, že není spokojen.Vendredi 18 avril 1884Comme je le prévoyais tout est rompu entre mon écrivain et moi. Sa quatrième et dernière lettre est grossière et sotte. Du reste comme je le lui dis dans ma dernière réponse, ces choses ont besoin d’une admiration sans borne de la part de l’inconnue. Lisez les lettres du reste. J’y suis absolument franche. Je pense qu’il n’est pas content.
Ale je mi to jedno – má talent, ale je hloupý, hloupost téhož druhu jako u Émila Bastiena, který je velmi rozumný, umělecky založený, dává dobré rady, ale…
Mais je m’en moque, il a du talent mais il est sot, une sottise dans le genre de celle d’Emile Bastien qui est très sensé, artiste, de bon conseil mais...
Kde takového najdu?
Où vais-je trouver un ?
Jaká škoda, že nejsem prostší! Kde je živá bytost, kterou bych mohla bezvýhradně obdivovat? Balzac je mrtev.
Est-ce malheureux de ne pas être plus simple ! Où est l’être vivant que je pourrais admirer complètement ? Balzac est mort.
Strýc Étienne, jenž přijel na tři dny do Paříže, mi řekl, když spatřil v mém ateliéru Bojidara v různých podobách: „To je ale Bojidarů! Že byste se do něj, má drahá holčičko, zbláznila?!!“
L’oncle Etienne qui vient passer trois jours à Paris m’a dit en voyant Bojidar sous divers aspects dans mon atelier: mais en voilà des Bojidar ? Est-ce que ma petite chérie vous seriez toquée de lui ?!!
Komické je, jak na mě taková domněnka působí.
Ce qu’il y a de drôle c’est l’effet que me fait une telle supposition.
Můj bezmezný úžas nad tím, že mě může někdo pokládat za zamilovanou do takového mladíčka.
Mon étonnement sans borne de voir qu’on peut me supposer éprise d’un petit jeune homme.
A přece co prostšího. Co přirozenějšího? A přece co nemožnějšího pro toho, kdo by mě znal – třeba pro mě samotnou. Tím jsem poznala, jak velké komplikace v mé bytosti nastaly. Ještě před třemi nebo čtyřmi lety bych se bránila: Bojidar! Ale ne! A dnes jsem se spokojila s neurčitým úsměvem – ani ne celým úsměvem. Je to tak daleko, tak hluboko pod mými nároky.
Et pourtant quoi de plus simple. Quoi de plus naturel ? Et pourtant quoi de plus impossible pour celui qui me connaîtrait, pour moi par exemple. Ça m’a donné la mesure des complications survenues dans mon être. Il y a trois ou quatre ans encore je me serais défendue: Bojidar ! Mais non ! Et aujourd’hui je me suis contentée de sourire vaguement, pas même un sourire entier. C’est si loin, si au-dessous de mes prétentions.
Victor Hugo má sedmaosmdesát let. Dumas fils šedesát. A přece ten druhý byl někdo, koho jsem s obdivem zbožňovala. Ach, tito ubozí Guy de Maupassantové – čím jsou vedle nich? K čemu směřuje jejich umění?
Victor Hugo a quatre-vingt-sept ans. Dumas fils en a soixante. C’en est un pourtant que j’ai adoré d’admiration. Oh! ces pauvres Guy de Maupassant, que sont-ils à côté. A quoi tend leur art ?
Ten Maupassant napsal odporné drobné věci, naprosto odporné. Ne proto, že jsou příliš reálné, ale protože obsahují věci hnusné a odporné, jež bouří lidskou přirozenost… To pátrání a studium zvířecí stránky lásky… Náhodou, tu a tam, mimochodem – proti tomu nic nemám. Ale pořád!! Ne.
Ce Maupassant a fait des petits écrits odieux, tout à fait odieux. Non à cause de leur trop grande réalité, mais parce qu’il y a des choses dégoûtantes et odieuses qui révoltent la nature humaine... Cette recherche et cette étude du côté bestial de l’amour... Par hasard, de temps en temps, en passant, je ne dis pas. Mais toujours !! Non.