Pátek 18. dubna 1884

Jak jsem předvídala, mezi mým spisovatelem a mnou je všechno u konce. Jeho čtvrtý a poslední dopis je hrubý a hloupý. Ostatně, jak mu píšu v poslední odpovědi, takové věci vyžadují bezbřehý obdiv ze strany neznámé. Přečtěte si ostatně ty dopisy. Jsem v nich naprosto upřímná. Myslím, že není spokojen.
Ale je mi to jedno – má talent, ale je hloupý, hloupost téhož druhu jako u Émila Bastiena, který je velmi rozumný, umělecky založený, dává dobré rady, ale…
Kde takového najdu?
Jaká škoda, že nejsem prostší! Kde je živá bytost, kterou bych mohla bezvýhradně obdivovat? Balzac je mrtev.
Strýc Étienne, jenž přijel na tři dny do Paříže, mi řekl, když spatřil v mém ateliéru Bojidara v různých podobách: „To je ale Bojidarů! Že byste se do něj, má drahá holčičko, zbláznila?!!“
Komické je, jak na mě taková domněnka působí.
Můj bezmezný úžas nad tím, že mě může někdo pokládat za zamilovanou do takového mladíčka.
A přece co prostšího. Co přirozenějšího? A přece co nemožnějšího pro toho, kdo by mě znal – třeba pro mě samotnou. Tím jsem poznala, jak velké komplikace v mé bytosti nastaly. Ještě před třemi nebo čtyřmi lety bych se bránila: Bojidar! Ale ne! A dnes jsem se spokojila s neurčitým úsměvem – ani ne celým úsměvem. Je to tak daleko, tak hluboko pod mými nároky.
Victor Hugo má sedmaosmdesát let. Dumas fils šedesát. A přece ten druhý byl někdo, koho jsem s obdivem zbožňovala. Ach, tito ubozí Guy de Maupassantové – čím jsou vedle nich? K čemu směřuje jejich umění?
Ten Maupassant napsal odporné drobné věci, naprosto odporné. Ne proto, že jsou příliš reálné, ale protože obsahují věci hnusné a odporné, jež bouří lidskou přirozenost… To pátrání a studium zvířecí stránky lásky… Náhodou, tu a tam, mimochodem – proti tomu nic nemám. Ale pořád!! Ne.