❦
Sobota 29. března 1884
Vikomtesa Pernettiová přivedla s sebou slečnu de Castrone, dceru markýzy de Castrone, známé pod jménem Marchesi1 — slavné učitelky zpěvu, první v Evropě. Ta velmi smělá dívka si přeje vidět můj ateliér — jdeme tam i s tureckým Missakem, který je hudebník, sochař, milý jako všichni diplomaté, jež jsem znala. Dívka zpívá velmi dobře — to mě přivádí... nevšímejte si toho, jsem celá otupělá. Dnes večer jdeme do Italiens — z mužů: Alexis, Saint-Amand, malý Sautereau, Julian, Moraes. Dávají Lucii2 a zpívá Gayarré... Ta hudba je božská a nikdy nezestárne — nemá žádný dobový ráz, žádnou tendenci kromě snahy vyjadřovat city jako láska, nenávist, bolest. A to jsou city věčné — a koneckonců není nic jiného. Melodrama, namítnete — na tom mi nezáleží, jen když jsem dojata. A jsem dojata, když se Edouard objeví nahoře na schodech.Samedi 29 mars 1884La vicomtesse Pernetti a amené avec elle Mlle de Castrone fille de la marquise de Castrone connue sous le nom de Marchesi et célèbre professeur de chant, le premier en Europe. Cette jeune fille très délurée demande à voir mon atelier et nous y allons ainsi que le turc Missak qui est musicien, sculpteur, aimable comme tous les diplomates que j’ai connus, la jeune fille chante très bien, ce qui m’amène... ne faites pas attention je suis abrutie, nous allons aux Italiens ce soir, les hommes sont: Alexis, Saint-Amand, le petit Sautereau, Julian, Moraes. On donne « Lucie » et Gayarre chante... Cette musique est divine et ne vieillira jamais car elle n’a aucun cachet de mode, aucune tendance sauf celle d’exprimer des sentiments tels que l’amour, la haine, la douleur. Or ce sont des sentiments éternels et en somme il n’y a encore que ça. Mélodrame, direz-vous je m’en fiche, pourvu que je sois émue. Et je suis émue lorsqu’Edouard paraît au haut des marches.
Co se týče okamžiku, kdy roztrhá smlouvu a propukne v kletby — to omráčí. Několik malých dandyků říká, že Gayarré zpívá nosem a křičí. Hromada tupců. Pravda je, že ten člověk má zázračný hlas — a když ho posloucháte, nemyslíte ani na vědu, ani na metody. Zpívá jako dvorní zpěvák s uměleckým srdcem. Nuancuje, vyjadřuje a hraje při zpívání. A v sextetu, když říká: „nevděčnice, miluji tě, miluji tě stále3“, je to naprosto obdivuhodné. A je ho slyšet samotného i přes křik ostatních.
Quant au moment où ayant déchiré le contrat il éclate en imprécations, c’est affolant. Quelques petits gommeux disent que Gayarre chante du nez et crie. Tas de crétins. Il est vrai que cet homme a une voix miraculeuse et qu’on ne pense ni à la science ni aux méthodes en l’écoutant; il chante comme un chanteur des cours qui aurait un cœur d’artiste. Il nuance et exprime et joue en chantant. Et dans le sextuor lorsqu’il dit: si ingrata, t’amo, t’amo ancora, c’est absolument admirable. Et on l’entend seul malgré les cris des autres.
Dokonalý herec by to neříkal takto — protože u Gayarrého je to pravdivé, přirozené, lidské — a tedy společné všem národům a všem vrstvám.
Un acteur parfait ne le dirait pas ainsi car chez Gayarre c’est vrai, c’est naturel, humain et commun par conséquent à tous les peuples et à toutes le classes.
Ve vjemu citů absolutně upřímných zbývá jen lidská přirozenost — zvyky, výchova, vše mizí — a v těch chvílích... Shakespeare to pochopil — Shakespeare je veliký, protože není ani Angličan, ani aristokrat, ani plebs a není z žádné epochy. Avšak věčně pravdivý jako nenávist, bolest, láska... a touha viset na Salonu v úrovni očí.
Dans l’impression des sentiments absolument sincères, il n’y a que la nature humaine, habitudes, éducation, tout disparaît et dans ces moments-là... Shakespeare l’a compris et Shakespeare est grand parce qu’il n’est ni Anglais, ni aristocrate, ni plébéien et d’aucune époque. Mais éternellement vrai comme la haine, la douleur, l’amour... et le désir d’être placé sur la cimaise au Salon.
Neboť koneckonců — mám č. 3 jako loni. To je kruté.
Car enfin j’ai le n° 3 comme l’année dernière. C’est raide.
Prý jsem dostala tolik hlasů pro č. 2, že se myslelo, že ho mám — ale po ověření nikoliv. To je značná rána — a tou ranou se hroutí všechny naděje.
Il paraît que j’ai eu tant de voix pour le n° 2 qu’on a cru que je l’avais mais vérification faite. C’est un coup considérable et de ce coup s’écroulent toutes les espérances.
Tím spíše, že jsem měla špatnou podporu — měla jsem Boulangera, Tonyho, Lefèbvrea... Tedy můj obraz je špatný... Ale pak jak to, že notoricky horší věci dostaly č. 2? Člověk se ztrácí v dohadech — a ráda bych věřila v nespravedlnost...
D’autant plus que j’étais mal soutenue, il y avait Boulanger, Tony, Lefèbvre... C’est donc que mon tableau est mauvais... Alors comment se fait-il que des choses inférieures notoirement aient eu des n° 2 ? On se perd en conjectures et je voudrais croire à l’injustice...
Chvílemi si myslím, že se mnou naložili velmi nespravedlivě — a pak cítím strašný hnus a hrůzu dělat kroky, abych získala to, co mi náleží. A pak věřím ve svou méněcennost — a stydím se prosit o laskavosti...
Par moments je crois qu’on a été très injuste et alors c’est un dégoût affreux et j’ai horreur de faire des démarches pour obtenir ce qui m’est dû. Et puis je crois à mon infériorité et alors j’ai honte de demander des faveurs...
Protože se můj obraz neprosazuje...
Puisque mon tableau ne s’impose pas...
Tyto velmi důstojné city ústí v dopisy všem — Gervexovi, Carolusovi atd. atd.
Ces sentiments très dignes se traduisent par des lettres à tout le monde, Gervex, Carolus, etc. etc.
Koneckonců — to je strašné!
Enfin c’est affreux !
Poznámky
Pozn. překl.: Mathilde Marchesi de Castrone (1821–1913) — legendární učitelka zpěvu; mezi jejími žačkami byla i Nellie Melba. ↩
Pozn. překl.: Lucia di Lammermoor (1835) — opera Gaetana Donizettiho, jeden z vrcholů italského bel canta; Julián Gayarré (1844–1890) byl tehdy v Paříži považován za nejslavnějšího tenora své doby. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „si ingrata, t’amo, t’amo ancora“ — ze sexteta z Lucie di Lammermoor (akt II). ↩