Pondělí 24. března 1884

Již několik dní je kolem mě jakási mlha... jež mě izoluje od světa a nechává mě vidět skutečnosti na dně sebe sama. Takže... Ne — vše je příliš smutné, než abych si stěžovala... Je to tíživé otupení... Právě jsem přečetla znovu knihu, které jsem před několika lety příliš neobdivovala — a která je obdivuhodná: Paní Bovaryová.
Literární forma... styl... ano... koneckonců je to jen provedení.
Ale nejde o to — uprostřed těch par, které mě obklopují, vidím jasněji... skutečnosti... skutečnosti tak tvrdé, tak hořké, že při jejich psaní budu plakat. Ale ani nebudu schopna je napsat. A pak k čemu?
K čemu vůbec vše?
Bojovat a plakat deset let — z toho šest strávených prací deset hodin denně — aby člověk dospěl k čemu? K počátkům talentu a k smrtelné nemoci. Byla jsem dnes u svého lékaře a hovořila jsem tak mile, že mi řekl: „vidím, že jste pořád veselá.“
Budu-li nadále doufat, že mě „Sláva“ za vše odmění — bude třeba žít — a abych žila, bude třeba se léčit... Hle, strašné obrazy skutečnosti.
Člověk nikdy nevěří... dokud ne... Vzpomínám si, jak jsem byla malá a cestovala poprvé vlakem — a poprvé přicházela do styku s cizími lidmi. Rozložila jsem se na dvou místech se vším možným, když vstoupili jiní cestující. „Tato místa jsou obsazena,“ řekla jsem sebejistě.
„Dobrá,“ odpověděl pán, „zavolám průvodčího.“
Pomyslela jsem si, že jde o výhrůžku jako v rodině — o jednu z oněch lží jako doma — a nic nedokáže vylíčit podivný chlad, který mě zachvátil, když průvodčí přišel a uvolnil místo, které cestující ihned zabral. To byla první skutečnost.
Už dávno si vyhrožuji nemocemi, aniž tomu věřím — bezděky napodobujíc obdivuhodný a nevědomý systém mé fenomenálně hloupé rodiny... Inu...
Nebyla bych měla čas vykládat vám všechny tyto trampoty — ale čekám na svůj model, a když nic nedělám, nezbývá než naříkat...
A březnový vítr s šedivým, těžkým nebem...
Včera jsem začala poměrně velký obraz ve starém sadu v Sèvres.
Mladá dívka sedí pod kvetoucí jabloní — pěšina vede do dálky — všude větve ovocných stromů v květu, velmi svěží tráva, fialky a malé žluté kvítky. Žena sedí a sní se zavřenýma očima, hlavu opřenou o levou ruku, loket na koleni.
Musí to být velmi prosté — a musí být cítit jarní závany, jež ženu uvádějí do snění.
Musí tam být slunce mezi větvemi. Obraz je dva metry široký a o něco více na výšku.
Claire je přijata — přichází mě navštívit a zdá se jí naprosto přirozeným, že mám jen č. 3 a že nevisím v úrovni očí.
Myslela jsem nejprve, že žertuje — ale vidíc, že ne... nedokážu říci, jaký odporný dojem...
Pravý cit lidí člověk nepozná, když se jich na to ptá — nýbrž náhodou, v rozhovoru, při hovoru o jiném — tehdy lze zachytit pravou hodnotu a skutečný smysl.
Takže je naprosto přirozené, že nevisím v úrovni očí? Ani dobře umístěna?? Ta malá chtěla žertovat — anebo jsem šílená a všichni jsou šílení a lháři...
Tedy je to hluboká skleslost bez naděje — není to ničí vina... protože nemám talent...
Ano — to mi opravdu ukázalo, že kdybych nedoufala ve své umění, zemřela bych v tu chvíli. A kdyby tato naděje selhala jako dnes večer... Ano — nezbylo by nic než smrt — bez okolků.
Komu věřit — co dělat. Kvůli slovu malé hlupačky.

Poznámky

Pozn. překl.: Paní Bovaryová (1857) Gustava Flauberta — román o venkovské nudě, romantickém vystřízlivění a promarněné touze, jenž po svém vydání pohoršil Francii a stal se základním kamenem francouzského realismu. ↩