❦
Pondělí 24. března 1884
Již několik dní je kolem mě jakási mlha... jež mě izoluje od světa a nechává mě vidět skutečnosti na dně sebe sama. Takže... Ne — vše je příliš smutné, než abych si stěžovala... Je to tíživé otupení... Právě jsem přečetla znovu knihu, které jsem před několika lety příliš neobdivovala — a která je obdivuhodná: Paní Bovaryová.1Lundi 24 mars 1884 Depuis quelques jours il y a je ne sais quel brouillard autour de moi... qui m’isole de l’univers et qui me fait voir des réalités au fond de moi-même. Ainsi... Non tout est trop triste pour que je me plaigne... C’est un abêtissement lourd... Je viens de relire un livre que j’avais peu admiré il y a quelques années et qui est admirable: Mme Bovary.
Literární forma... styl... ano... koneckonců je to jen provedení.
La forme littéraire... le style... oui... en somme ce n’est que de l’exécution.
Ale nejde o to — uprostřed těch par, které mě obklopují, vidím jasněji... skutečnosti... skutečnosti tak tvrdé, tak hořké, že při jejich psaní budu plakat. Ale ani nebudu schopna je napsat. A pak k čemu?
Mais il n’est pas question de cela, au milieu de ces vapeurs qui m’entourent je vois plus clair... des réalités... des réalités si dures, si amères que je vais pleurer en les écrivant. Mais je ne pourrai même pas les écrire. Et puis à quoi bon ?
K čemu vůbec vše?
A quoi bon tout ?
Bojovat a plakat deset let — z toho šest strávených prací deset hodin denně — aby člověk dospěl k čemu? K počátkům talentu a k smrtelné nemoci. Byla jsem dnes u svého lékaře a hovořila jsem tak mile, že mi řekl: „vidím, že jste pořád veselá.“
Lutter et pleurer dix ans; dont six passés à travailler dix heures par jour pour arriver à quoi ? Un commencement de talent et une maladie mortelle. J’ai été chez mon médecin aujourd’hui et j’ai causé si gentiment qu’il m’a dit: « je vois que vous êtes toujours gaie. »
Budu-li nadále doufat, že mě „Sláva“ za vše odmění — bude třeba žít — a abych žila, bude třeba se léčit... Hle, strašné obrazy skutečnosti.
Si je persiste à espérer que « la Gloire » va me payer de tout il faudra vivre et pour vivre il faudra me soigner... Voilà des visions de réalité affreuses.
Člověk nikdy nevěří... dokud ne... Vzpomínám si, jak jsem byla malá a cestovala poprvé vlakem — a poprvé přicházela do styku s cizími lidmi. Rozložila jsem se na dvou místech se vším možným, když vstoupili jiní cestující. „Tato místa jsou obsazena,“ řekla jsem sebejistě.
On ne croit jamais... Jusqu’à ce que... Je me rappelle étant toute petite et voyageant pour la première fois en chemin de fer, et pour la première en contact avec des étrangers; je m’étais installée occupant deux places avec toutes sortes d’objets lorsque des voyageurs entrèrent; ces places sont pris dis-je avec aplomb.
„Dobrá,“ odpověděl pán, „zavolám průvodčího.“
— C’est bon, répondit le monsieur je vais appeler le conducteur.
Pomyslela jsem si, že jde o výhrůžku jako v rodině — o jednu z oněch lží jako doma — a nic nedokáže vylíčit podivný chlad, který mě zachvátil, když průvodčí přišel a uvolnil místo, které cestující ihned zabral. To byla první skutečnost.
Je crus à une menace comme en famille, à un des mensonges comme à la maison et rien ne peut peindre le froid étrange qui me saisit lorsque le conducteur arriva débarrassant la place que le voyageur occupa aussitôt. Ce fut la première réalité.
Už dávno si vyhrožuji nemocemi, aniž tomu věřím — bezděky napodobujíc obdivuhodný a nevědomý systém mé fenomenálně hloupé rodiny... Inu...
Depuis longtemps je me menace de maladies sans y croire, imitant involontairement l’admirable et inconscient système de ma phénoménalement bête famille... Enfin...
Nebyla bych měla čas vykládat vám všechny tyto trampoty — ale čekám na svůj model, a když nic nedělám, nezbývá než naříkat...
Je n’aurais pas eu le temps de vous raconter toutes ces misères, mais j’attends mon modèle et ne faisant rien il faut bien geindre...
A březnový vítr s šedivým, těžkým nebem...
Et le vent de mars avec un ciel gris et lourd...
Včera jsem začala poměrně velký obraz ve starém sadu v Sèvres.
J’ai commencé hier un assez grand tableau dans le vieux verger de Sèvres.
Mladá dívka sedí pod kvetoucí jabloní — pěšina vede do dálky — všude větve ovocných stromů v květu, velmi svěží tráva, fialky a malé žluté kvítky. Žena sedí a sní se zavřenýma očima, hlavu opřenou o levou ruku, loket na koleni.
Une jeune fille assise sous un pommier en fleurs, un sentier qui s’en va au loin et partout des branches d’arbres fruitiers en fleurs, de l’herbe très fraîche, des violettes et des petits fleurs jaunes. La femme est assise et rêve les yeux fermés et la tête appuyée dans la main gauche, le coude sur le genou.
Musí to být velmi prosté — a musí být cítit jarní závany, jež ženu uvádějí do snění.
Ça doit être très simple et on doit sentir les effluves du printemps qui font rêver la femme.
Musí tam být slunce mezi větvemi. Obraz je dva metry široký a o něco více na výšku.
Il faut du soleil entre les branches. Ça a deux mètres de large et un peu plus en hauteur.
Claire je přijata — přichází mě navštívit a zdá se jí naprosto přirozeným, že mám jen č. 3 a že nevisím v úrovni očí.
Claire est reçue, elle vient me voir et a l’air de trouver absolument naturel que je n’aie que le n° 3 et que je ne sois pas placée sur la cimaise.
Myslela jsem nejprve, že žertuje — ale vidíc, že ne... nedokážu říci, jaký odporný dojem...
J’ai cru d’abord que c’était pour plaisanter mais ayant vu que non... je ne sais trop dire quelle abominable impression...
Pravý cit lidí člověk nepozná, když se jich na to ptá — nýbrž náhodou, v rozhovoru, při hovoru o jiném — tehdy lze zachytit pravou hodnotu a skutečný smysl.
Ce n’est pas en le leur demandant qu’on connaît le véritable sentiment des gens, c’est par hasard, dans la conversation et en parlant d’autre chose, alors on peut saisir la valeur juste et le sens véritable.
Takže je naprosto přirozené, že nevisím v úrovni očí? Ani dobře umístěna?? Ta malá chtěla žertovat — anebo jsem šílená a všichni jsou šílení a lháři...
C’est donc tout simple que je ne sois pas sur la cimaise ? Pas même bien placée ?? Cette petite a voulu rire ou bien je suis folle et tout le monde est fou et menteur...
Tedy je to hluboká skleslost bez naděje — není to ničí vina... protože nemám talent...
Alors c’est un découragement profond, sans espoir, ce n’est de la faute de personne... puisque je n’ai pas de talent...
Ano — to mi opravdu ukázalo, že kdybych nedoufala ve své umění, zemřela bych v tu chvíli. A kdyby tato naděje selhala jako dnes večer... Ano — nezbylo by nic než smrt — bez okolků.
Oui voilà qui m’a vraiment montré que si je n’espérais pas en mon art je mourrais à l’instant. Et si cette espérance venait à manquer comme ce soir... Oui il ne resterait que la mort, sans phrases.
Komu věřit — co dělat. Kvůli slovu malé hlupačky.
A qui croire, comment faire. Pour une parole de petite sotte.
Poznámky
Pozn. překl.: Paní Bovaryová (1857) Gustava Flauberta — román o venkovské nudě, romantickém vystřízlivění a promarněné touze, jenž po svém vydání pohoršil Francii a stal se základním kamenem francouzského realismu. ↩