Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 23. března 1884

Neděle 23. března 1884 Pondělí 24. března 1884 Již několik dní je kolem mě nevím jaká mlha... jež mě izoluje od světa a nechává mě vidět skutečnosti na dně sebe sama. Takže... Ne — vše je příliš smutné, abych si stěžovala... Je to tíživé otupení... Právě jsem přečetla znovu knihu, které jsem před několika lety příliš neobdivovala — a která je obdivuhodná: Paní Bovaryová.
Literární forma... styl... ano... koneckonců je to jen provedení.
Ale nejde o to — uprostřed těch par, které mě obklopují, vidím jasněji... skutečnosti... skutečnosti tak tvrdé, tak hořké, že při jejich psaní budu plakat. Ale ani nebudu schopna je napsat. A pak k čemu?
K čemu vůbec vše? Bojovat a plakat deset let — z toho šest strávených prací deset hodin denně — aby člověk dospěl k čemu? K počátkům talentu a k smrtelné nemoci. Byla jsem dnes u svého lékaře a hovořila jsem tak vesele, že mi řekl: „vidím, že jste pořád veselá."
Budu-li nadále doufat, že mě „Sláva" za vše odmění — bude třeba žít — a abych žila, bude třeba se léčit... Hle, strašné obrazy skutečnosti.
Člověk nikdy nevěří... dokud ne... Vzpomínám si, jak jsem byla malá a cestovala poprvé vlakem — a poprvé přicházela do styku s cizími lidmi. Rozložila jsem se na dvou místech se vším možným, když vstoupili jiní cestující — tato místa jsou obsazena, řekla jsem sebejistě.
— Dobrá, odpověděl pán — zavolám průvodčího.
Pomyslela jsem si, že jde o výhrůžku jako v rodině — o jednu z oněch lží jako doma — a nic nedokáže vylíčit podivný chlad, který mě zachvátil, když průvodčí přišel a místo uvolnil, takže je cestující hned obsadil. To byla první skutečnost.
Již dlouho se sama sobě hrozím nemocemi, aniž tomu věřím — bezděky napodobujíc obdivuhodný a nevědomý systém mé fenomenálně hloupé rodiny... Nu tedy...
Nebyla bych měla čas vykládat vám všechny tyto trampoty — ale čekám na svůj model a nečinností nezbývá než naříkat...
A březnový vítr s šedivým, těžkým nebem...
Včera jsem začala poměrně velký obraz ve starém sadu v Sèvres.
Mladá žena sedí pod kvetoucí jabloní — stezka odchází do dálky — všude větve ovocných stromů v květu, velmi svěží tráva, fialky a malé žluté kvítky. Žena sedí a sní se zavřenýma očima, hlavu opřenou o levou ruku, loket na koleni.
Musí to být velmi prosté — a musí být cítit výdechy jara, které nechávají ženu snít.
Musí tam být slunce mezi větvemi. Obraz je dva metry široký a o něco více na výšku.
Claire je přijata — přichází mě navštívit a zdá se jí naprosto přirozeným, že mám jen č. 3 a že nejsem umístěna na liště.
Myslela jsem nejprve, že žertuje — ale vidíc, že ne... nedokáži říci, jaký odporný dojem...
Pravý cit lidí člověk nepozná, když se jich na to ptá — nýbrž náhodou, v rozhovoru, při hovoru o jiném — tehdy lze zachytit pravou hodnotu a skutečný smysl.
Takže je naprosto přirozené, že nejsem na liště? Ani dobře umístěna?? Ta holka chtěla žertovat — anebo jsem šílená a všichni jsou šílení a lháři...
Tedy je to hluboká skleslost bez naděje — není to ničí vina... protože nemám talent...
Ano — to mi opravdu ukázalo, že kdybych nedoufala ve své umění, zemřela bych v tu chvíli. A kdyby tato naděje selhala jako dnes večer... Ano — nezbylo by nic než smrt — bez okolků.
Komu věřit — co dělat. Kvůli slovu malé hloupé.
Úterý 25. března 1884

Poznámky

Pozn. překl.: Paní Bovaryová (1857) Gustava Flauberta — román o venkovské nudě, romantickém vystřízlivění a promarněné touze, jenž po svém vydání pohoršil Francii a stal se základním kamenem francouzského realismu. ↩