Pondělí 14. ledna 1884

Bojidar přichází vyprávět o svém večeru u paní Cartwrightové — první člověk, kterého tam spatřil, byl Gervex, jak pomlouvá Bastiena, takže se Bojidar domnívá, že jejich autorem je on. Villevieille a Claire jsou u nás na obědě a náš Bojidar nám ty kuplety zazpívá; roztrousil je u Cartwrightové a vyslovil před Gervexem jméno Adolphe... aniž by na něj to jméno udělalo sebemenší dojem... Při jménu Adolphe se všichni svíjejí smíchy, protože si představí Bastiena, jak se skrývá pod jménem Adolphe...
Kolem šesté jsem si ještě prozpěvovala ty krásné sloky, když přišel architek — ten dobrák mi přináší kresbu vlastní rukou, na níž je klobouk... Jeho klobouk. Dojemné. Julesův klobouk! A já mu říkám, že je příliš pozdě, protože ho už nemiluji!
„A pomyslet, že o téhle lásce nikdy nic nevěděl!“ vykřikne jeho bratr.
.Ne, ale představte si, že ten bratr, pes jeden, docela vážně schovával a schovává pro sebe všechna psaná i mluvená škádlení určená tomu druhému. Je to k vzteku, a zároveň to utěšuje.
„Neměl bych konce,“ říká, „kdybych mu měl vyřizovat všechny ty bláznivosti. Říkáte o něm samé hrůzy — nazýváte ho bezcitným, scvrklým dědkem, sobcem, jezuitou, bídákem, ničemnou povahou, marnivcem, a kdovíčím ještě... a protože má o vás velmi dobré mínění, nechci to kazit.“
Takže všechny ty roztomilé hádky měly umřít v širém lůně architektově...
Zdá se mi, jako bych podnikla výlet do Damvillers — tolik nám toho vyprávěl: plány obrazů, způsob života; nic nedělá potají, nezakázal o tom mluvit, nic... Nepozval-li nás na studie z Concarneau, pak jen proto, že nikdy nikoho nezve — dokonce by mu přišlo domýšlivé zvát na pár skic namalovaných tak nějak v Concarneau, kam jel odpočinout; a ostatně velmi vlídné přijetí, jakého se mu u nás dostávalo, muselo takové okolky samo sebou rušilo. Byl by potěšen, kdybychom přišli, atd. A dokonce i pro velké obrazy nikdy nikoho nezve — říká jen svému skromnému bratru, aby uvědomil pár přátel...
Ale tohle je vážnější: když mu bratr vyprávěl o mém obraze, řekl mu: „Proč jsi mi to neřekl v Paříži? Byl bych se na to šel podívat.“
„A já jsem mu v Paříži nic neřekl, protože kdyby přišel, vy byste před ním jako vždy všechno schovala — neví nic o tom, co děláte, kromě vašeho obrazu na Salonu. Zkrátka obracíte plátna lícem ke zdi — víte, že pak už nikdy nebude chtít vidět vaši malbu, budete-li to dělat!“
„Bude chtít, když já budu chtít – když ho požádám o radu.“
„Vždycky vám rád poradí...“
„Ale já nejsem jeho žačka, bohužel...“
„A proč ne? Nic jiného by si nepřál — byl by velmi polichocen, kdybyste ho požádala o radu, a dával by vám nezištné rady, zkrátka rady zdravého rozumu, neboť soudí velmi správně, bez předsudků... A byl by šťasten, že má zajímavou žačku — věřte mi, byl by velmi polichocen a velmi rád.“
To stačí, ne?
A víte, že pokud jde o Julese, architekt si žerty nedělá — to je pro něj svaté.
Nu, to mě těší. Velice.
Pod vlivem tohoto příznivého dojmu se pouštím do otravných žertů, nehodných vážné ženy; architektovi z toho bolí hlava — říká, že mozek se mu mění v ocet pod mikroskopem: vše se hemží, řítí, točí, člověk z toho šílí.
Zapomněla jsem říct, že jsem protrhla Dinin portrét — nešlo to. A nic člověku neudělá tak dobře jako zničit vlastní dílo: znovu se rodí, je připraven začít od začátku, cítí v sobě nové síly.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin komolený tvar: l’architèque [sic] (místo l’architecte). ↩