Pátek 21. prosince 1883

Je třeba věřit, že je to u Bojidara nemoc — lže příliš hloupě a na každém kroku. Dobře ví, že Clairu vídám skoro každý den, a přesto nám vypráví, jak ho navštívil maršál a nenašed ho doma řekl domovnici, aby mu dobře vyřídila, že přišel osobně a je zarmoucen, že ho nezastihl. Kněžna vypravuje totéž — připadá mi to neobyčejné, a tak se ráno ptám Clairy a smějeme se tomu spolu. Počítal tedy na smrt jedné z nás do čtyřiadvaceti hodin — anebo je nemocný.

Ta představa, že maršál navštíví takového pitomého drzounka za tři krejcary, je také přespříliš zábavná. Je opravdu zcela neznalý toho, co se děje ve světě. Před dvěma dny byl sekundantem jakéhosi ošklivého pána a chlubil se tím všude — nadšen, že se může zaplést do souboje.

Nechá se přistihovat každý den a lže, lže, lže — vymýšlí, vyšívá, upravuje — člověk je zděšen a znechucen.

Ukázka hlouposti staré Karageorgevičové: mama jí jednou řekla, že je to opravdu žalostné, že její přítelkyně paní Yablahowská si nevezme barona Cartiera — její situace by se tím uspořádala a mohlo by se u ní bývat. Jenže tato dáma nás nemá ráda, protože jsme ji opustily — a kněžna jí povídá: „Chybujete, drahá, že nemáte ráda Bashkirtseffovy — ti mi ještě nedávno říkali atd." — a opakuje jí maminy slova, pak přijde a vypráví nám o tom.

Jsou to otravní lidé každopádně a nebezpeční — jednoduché by bylo je opustit. Jenže oni by nás neopustili — bylo by to tolik klepů, anonymních dopisů, špíny všeho druhu, že nejjednodušší je přece jen je nechávat přicházet — vždyť jsme jejich hlavní bod, abych použila výraz z perspektivy.

Ještě jsem nic neudělala! Model, který měl smát, byl strašně smutný, a chtěla jsem hledat jiný…