Středa 28. listopadu 1883

Maluji portrét Diny — bílou harmonii¹. Je to nádherné. Ta dívka včerejšeho dne, listujíc mými alby, mi pomohla znovu nalézt starý náčrt — vraždu Caesara. Ten mě uchvátil. Musela jsem si zaznamenat několik zelených tónů — čtyři hodiny venku, protože tři dny se nad Paříží třepetají polární záře². To je hotovo — malovala jsem ve fiakru za jízdy… Hledala jsem jen ty tóny… Jakmile je to hotovo, vracím se a vrhuji se na Suetonia a Plútarcha. Montesquieu zbožňuje líčení vraždy u Plútarcha. Jaký to akademik. Je to uspořádané a výmluvné — zatímco u Suetonia z toho mrazí, je to úřední protokol, který nahání husí kůži. Jaký úžasný lesk mají velcí mužové — po tolika [Začerněná slova: staletích] jejich život i smrt nás rozechvívá a přivádí k pláči. Plakala jsem pro Gambettu³. Pokaždé, když čtu dějiny, pláču pro Napoleona, Alexandra a Caesara — ale Alexandr zemřel špatně, zatímco Caesar — ten je pravý Jules! Namaluji ten obraz. Pro sebe kvůli citům — a pro dav proto, že jsou to Římané, že tam bude anatomie, krev, že jsem žena a ženy nic klasického ve velkém nevytvořily — a protože chci uplatnit své schopnosti v kompozici a kresbě. A protože to bude velmi krásné. Co mě mrzí — odehrává se to v Senátu, ne venku; to je o jedna obtíž méně… a já bych jich chtěla všechny. Když cítím, že se pouštím do toho nejobtížnějšího, najednou zhustnu, jsem velmi chladná, odhodlaná — shromáždím se, soustředím se a dojdu mnohem dál než v pracích přístupných mým méně nadaným. Není třeba jet do Říma na ten obraz — začnu ho, jakmile… Přitom v březnu a dubnu dává jaro venku velmi pěkné tóny a zamýšlela jsem jet malovat kvetoucí stromy do Argenteuil. V životě je toho tolik co dělat! A život je tak krátký! Nevím ani, zda budu mít čas provést to, co je již zamyšleno… Svaté ženy… velký reliéf Jaro, Julius Caesar, Ariadna. Člověka se zmocní závrať. Chce se vše, ihned… A vše se bude dít pomalu… na svém místě, s průtahy, chladnými chvílemi a zklamáními. Život je logický. Vše se řetězí. A když Brutus pronásledovaný přízraky spáchá sebevraždu, přistihnu se, jak volám: dobře ti tak, ničemo — dobře ti tak, podlý lotrovi! Zarondní dnes večer večeří u nás, spolu s Engelhardty, princeznou, Bojidarem a Julianem. Ti Karageorgeviči jsou závistivci — matka velmi nelibě nesla, když ta dáma z Petrohradu, žena senátora, která chodí ke dvoru, přišla na návštěvu… Nezná nikoho slušného — a nesnese, abychom my byly jiné; budou toho plné komentáře s její podivnou sousedkou princeznou, kterou jsme nechtěly znát… Špinavý svět. A Bojidar — jak unaveně ho poslouchat, jak bez přestání lže na všechny strany! Konečně. Julian říká, že za ním přišla Breslauová⁴ a po mnoha oklikách mu o mně začala mluvit.
— Ruska dělá obraz?
— Ano.
— Velký?
— Ano.
— Jak je?
— Jsou lidé, kteří ho považují za nadmíru dobrý.
— A vy?
— Já ho považuji za dobrý.
— Ach!… Jsou to děti?
— Ano.
— Co dělají?
— Politiku.
— Je jich šest nebo devět?
— Ano, nejméně šest.
— Ale pak je to závažné?
— Ano.
— Ach. „Znepokojujete ji," říká Julian! Mluvili pak ještě o Bastien-Lepageovi — Breslauová prý říká, že Mackayová je zuřivá, protože ten umělec je u nás pořád.
— Nevychází odtamtud?
— Bývá tam někdy, odpověděl opatrný Julian — a dodal (mně), ponechávám jí tyto představy, aby ji trochu trápily; řekl jsem jí také, že se mluví o velmi spořádaném konci situace Bastien-Mackay; ale Breslauová zaujala hluboký výraz a po chvíli ticha:
— Je příliš inteligentní, aby udělal takovou hloupost. Ach, ta rozkošná dívka! To Cartwrightová⁵ jí o mém obraze řekla — jsou opět přítelkyně!-?-!-? Jak si dám na tom obraze záležet — ještě věci předělám… Kéž by ten obraz byl krásný a Bastien příliš inteligentní. Ach, na tom nezáleží. Umění a sláva. Být slavná! Když si pomyslím!… Ne — žádná logika událostí, žádná příprava, nic nemůže otupit šílený záchvat radosti, když zvítězím… V plném slova smyslu… Paní Gaviniová přišla s Gabrielem — přijala jsem je v ateliéru. Mladý muž odjede za několik dní a jako pokaždé mi z toho bude trochu smutno… Velmi málo, ale přece… Vždy mi připadá… že mi chce něco říct — nedávno večer v divadle mě vedl podívat se na jinou lóži, jestli se mi líbí víc, a místo toho začal rozhovor, který… Ale vrátila jsem se k našim dámám. Koneckonců… Zvítězit v plném slova smyslu — nemyslete si, že myslím na příští rok, ani na ten přespříští, ale na pozdější dobu… Přesto by to bylo tak omračující, že o tom nechci přemýšlet… Je to nemožné! Bylo by to příliš krásné… A pak já sama budu svým Julesem Bastienem-Lepagem. Pohrdám jím.