Pondělí 26. listopadu 1883

Irma pózuje a jsem méně spokojená — je příliš ženská; bylo by třeba patnácti let a ona jich má třiadvacet. Mama šla dnes ráno do hotelu Louvre navštívit dámu, která přijela z Petrohradu s dopisem od paní Staritské. Pan Staritský kdysi žádal mamu o ruku — je nyní na velmi vysokém místě. Paní Zarondná, švagrová paní Staritské, má dceru, která chce malovat a pracuje na petrohradské akademii — je tady a ty dámy o mně hodně slyšely… z ruských novin i jinak. Ptaly se mamy, jestli jsem opravdu krásná (tak jim prý říkali!!) a jestli mám velké černé oči! Až mě uvidí — sbohem vší pověsti. Když Sarah Bernhardt přijela do Petrohradu, reportér, který byl přítomen jejímu příjezdu na nádraží, napsal, že publikum bylo velmi zklamáno, když spatřilo malou blonďatou ženu se šedýma očima… z davu se ozvalo několik hvizd — čekali prý, jak píší noviny, velké černé oči! smělé, černé kudrnaté vlasy, pořádně rozcuchané (doslovně). Podle zažitých představ nejsem ani hezká, ani umělkyně. Kdybych nebyla skromná, řekla bych, že mě obdivovat vyžaduje velmi vytříbený vkus… Ale nevíte jednu věc! Nenápadně začínám brát sebe sama vážně — a mé chování připomíná toho, kdo by měl génia. Jsem naivně [Začerněné slovo] a klidná jako síla, a lhostejná jako vyšší duch… Připadá mi, že vstupuji do kůže Bastien-Lepageho — mluvím k lidem s klidným výrazem a zdám se říkat: [Začerněná slova] přijďte mě navštívit… ale ne příliš — mne zaměstnávají starosti, které mě zadržují na výšinách… V hloubi duše si ze sebe dělám legraci, víte — jen předstírám, že věřím, že to u ostatních nastalo. A někdy — protože je třeba vše říct — někdy se cítím žít tak, jak si představuji, že žijí lidé génia… otázkou je, zdali je to omyl. Kdybych žila s rozumnými lidmi, možná bych si o sobě vůbec nic nemyslela — ale kreténi, kteří mě obklopují, mi nafukují ješitnost a zároveň mě otupují.