Čtvrtek 22. listopadu 1883

„L'Illustration universelle"¹ (z Ruska) otiskuje na titulní straně kresbu mého obrazu. Je to největší ruský ilustrovaný časopis — a tak jsem jako doma. To mama, jsouc v Petrohradě, odnesla fotografii řediteli ilustrace; ten si vyžádal osm dní na rozmyšlenou a po osmi dnech napsal, že přijímá s potěšením. Není téměř žádného přiměřeně inteligentního koutu, kam by ten časopis nedocházel. A mě to nezpůsobuje radost! Proč? Je mi to příjemné, ale není to radost. Proč? Snad proto, že to nestačí mé ctižádosti? Koneckonců… Kdyby mě před dvěma lety pochválili — omdlela bych. Kdyby mi loni dali medaili — plakala bych na Julianově rameni. Ale teď… Události jsou, bohužel, logické! Vše se řetězí a navazuje, vše se chystá krok za krokem. Třetí třídní medaile příští rok mi bude připadat přirozená — nedostanu-li nic, budu pobouřena. Živou radost prožívá člověk jen tehdy, když je událost nečekaná — když je to do jisté míry překvapení. Druhá třídní medaile na příštím Salonu by mě velmi potěšila, protože s ní nepočítám. (Zdají-li se vám některé vysvětlující vsuvky zbytečné — odpusťte — hlupáků je většina, právě tak jako polohlupáků, a ráda bych byla pochopena.)² Ostatně nejde o medaili, jde o větší či menší úspěch, který ji provází. Byla jsem dnes ráno na Salonu — nebylo tam nikoho. Výstava opuštěnější nelze ani představit — prvních tři týdny tam téměř nikdo nechodil. A dnes ráno jsem tam byla já, Rosalie, dvě dámy, tři pánové a hlídači. Přirozeně jsem znovu viděla Bastien-Lepageho. „Senoseče"³ vám postoupím, chcete-li — ale „Říjnová sklizeň"⁴, lidově zvané Brambory, je mistrovské dílo. A přece mě méně uchvacuje — snad to je znamení, že silním? … Vždyť kdybych mohla [Přeškrtnuto: předčít] vyrovnat se tomuto velkému malíři, ztratil by pro mě váhu.