Čtvrtek 8. listopadu 1883
Čtu v novinách, že na otevření průmyslové výstavy v ulici de Sèze včera bylo mnoho lidí — naši velcí vévodové. Měla jsem tam jít a nechala jsem den uplynout. A uprostřed jmen, která se uvádějí, čtu: Bastien-Lepage. To mě vrhá do nesmírného rozrušení, skoro pláču. Ne, přestaňme bojovat — nemám štěstí, to říká vše. A to mě nutí zpívat a doprovázet se na harfu. Kdybych byla naprosto šťastná, snad bych nemohla pracovat. Říká se, že všichni velcí umělci zakusili bídy1 — moje bída, to jsou všechny tyto strasti, které mě vždy přivádějí zpět k nohám Umění, mého jediného důvodu k životu. Ó! Proslout! Když se vidím slavná v představách, je to jako blesk, jako dotek elektrické baterie — vyskočím a začnu chodit po pokoji. Řeknou, že kdybych se byla vdala v sedmnácti, byla bych jako všichni ostatní. Hrubá chyba: Aby mě bylo možné provdat jako každou jinou, musela bych být někdo jiný. Kdybych si přála Lardareie2, byla bych si ho vzala? Myslím, že ano — ale nevydrželo by to, opustila bych toho pijana a hráče. Čím bych se stala? Pracovala bych. Je to jediný, s nímž jsem v duchu souhlasila se provdat, protože jsem mu věřila tři sta tisíc franků a byl příbuzný krále, a líbil se mi. Kdyby šlo jen o tento poslední ohled, o sňatku bych vůbec nepřemýšlela. Myslíte, že jsem kdy milovala? Nemyslím. Tyto pomíjivé záliby mají podobu lásky, ale to tak asi není. Tak Bastien-Lepage… Vysvětlila jsem vám to — je to jako při přiblížení k velkému městu… Při pohledu na muzeum… Jak by tohle vše nemělo být moje? A tyto dojmy mi způsobují nejrůznější emoce, jako například dnes ráno… To jsou velké věci, které mnou hluboce otřásají… Nu, snad jsem na prahu toho, abych „tam byla"3. Až se stanu slavnou, mladou, elegantní a hezkou — nebudu snad součástí toho světa? Jsem dostatečně ze světa, aby mi velký talent dal místo bez srovnání. Ach! Kdyby… to bylo možné. Zatím půjdu za Julianem… Proč vlastně? Nevím. Ani mě to nezabavilo. A pak pořád tvrdí, že někdo, kdo chápe Bastien jako já, musí dělat více… Já jsem také toho názoru, že uličníci potřebují ještě několik dní práce. Nu, tak tedy. Ostatně architekt byl optimistický. Stále pociťuji tu velkou slabost… Jako povolené struny nástroje — proč? Julian říká, že vypadám jako podzimní krajina — opuštěná alej plná zimních mlh a pustoty… „Přesně to, co jsem právě udělala, drahý pane." Otec Julian občas trefí.— Ukážete svůj obraz tomu velkému muži?
— Raději bych skočila z pátého patra.
— Nu, to je důkaz, že cítíte, že to nestačí a že můžete jít dál. Velmi přesné. Ví, že ten druhý odjíždí do Ameriky, a říká, že to pro mě bude prázdno — taky přesné. Vždyť to nebylo úplné, ale bylo to něco — a teď není nic. Vždy přesné. Malý Canrobert4 přijde strávit svůj čtvrtek u nás a vedeme ho do muzea Grévin5. A pak… Co dál? Koneckonců — co jsem udělala a proč jsem nespokojená? To by se dalo shrnout jednou jasnou větou. Nu: jsem nespokojená, že jsem nedokázala vyrvat Julese Bastien-Lepageho té dámě. A k tomu — myslíte, že té matce Mackayové to zazlívám? Nebo jsem žárlivá? Nejméně na světě; v románech čtu, jak lidé trpí, říkají si: „jsou spolu." Tento pocit mi je neznámý. Jsem jen zuřivá, že mě nepovažoval za dost ohromující, aby pro mě nechal vše. Je to láska? Nemyslím? Snad je to můj způsob milování? Ani ne — moje bude jako u druhých… jen lepší. Co to tedy je. Velká prázdnota, nuda. Proč?! Je třeba hledat, co by změnilo tuto atmosférickou situaci. Nevidím než toho malého umělce. Nebylo by to vše, ale bylo by to něco… Mé city nejsou celistvé a nezasluhují si Boží přízeň. Dnes bych se dobře vyplakala. Nevidím než toho malého malíře! Vskutku ani nevím, co si myslím! Ale opravdu dobrý obraz by mě vrhl do šílené radosti — kdybych ho mohla namalovat!
# Jeudi 8 novembre 1883 Je lis dans un journal qu'à l'ouverture d'une exposition industrielle rue de Sèze hier, il y avait beaucoup de monde, nos grands-ducs. Je devais y aller et j'ai laissé passer le jour. Et au milieu de noms cités je lis: Bastien-Lepage. Ceci me plonge dans un énervement très grand, je pleure presque. Non, ne luttons plus, je n'ai pas de chance, cela dit tout. Et cela me fait chanter en m'accompagnant de la harpe. Si j'avais été complètement heureuse je ne pourrais peut-être pas travailler. On dit que les grands artistes ont tous mangé de la vache enragée, ma vache enragée à moi, ce sont toutes ces misères qui me ramènent toujours aux pieds de l'Art, ma seule raison pour vivre. Oh ! devenir célèbre ! Lorsque je me vois célèbre en imagination c'est comme un éclair, comme le contact d'une pile électrique, je me lève en sursaut et me mets à marcher par la chambre. On dira que si l'on m'avait mariée à dix-sept ans je serais comme tout le monde. Grave erreur : Pour qu'on ait pu me marier comme tout le monde il aurait fallu que je fusse une autre. Si Larderei avait voulu l'aurais-je épousé ? Je crois que oui, mais ça n'aurait pas duré, j'aurais quitté cet être ivrogne et joueur et que serais-je devenue ? J'aurais travaillé. C'est le seul que je consentais à épouser, en moi-même, car lui croyais trois cent mille francs et il était parent du roi, et il me plaisait. S'il n'y avait eu que cette dernière considération je n'aurais pas pensé au mariage. Croyez-vous que j'aie jamais aimé ? Je ne crois pas. Ces toquades passagères ont l'apparence de l'amour mais ce ne doit pas être ça. Ainsi Bastien-Lepage... Je vous ai expliqué ça, c'est comme à l'approche d'une grande ville... A la vue d'un musée... Comment tout cela ne serait pas à moi ? Et ces impressions me donnent des émotions de toute espèce, comme ce matin par exemple... Ce sont les grandeurs qui me remuent profondément... Eh bien je suis peut-être à la veille "d'en être". Si je deviens célèbre, jeune élégante et jolie n'en ferai-je pas partie ? Je suis suffisamment du monde pour qu'un grand talent me donne une place sans pareille. Ah ! Si... ça se pouvait. En attendant je vais aller voir Julian... Pourquoi faire ? Je n'en sais rien. Ça ne m'a pas même amusée. Et puis il persiste à dire que quelqu'un qui comprend Bastien comme je le comprends doit faire plus... Moi je suis d'avis aussi que les gamins ont besoin de quelques jours de travail encore. Eh bien c'est entendu. L'architecte a été optimiste, du reste. Je continue à ressentir cette grande faiblesse... Comme les cordes détendues d'un instrument, pourquoi ? Julian dit que j'ai l'air d'un paysage d'automne, une allée abandonnée remplie de brumes et de désolations d'hiver... "Juste ce que je viens de faire cher Monsieur". Il dit parfois juste le père Julian. — Montrez-vous votre tableau au grand homme ? — J'aimerais mieux sauter d'un cinquième. — Eh bien c'est la preuve que vous sentez que c'est insuffisant et que vous pouvez aller au delà. Très juste. Il sait que l'autre s'en va en Amérique et il dit que c'est le vide pour moi, aussi juste. Car enfin ce n'était pas complet mais c'était quelque chose et il n'y a plus rien. Toujours juste. Le petit Canrobert vient passer son jeudi ici et nous le menons au musée Grévin. Et puis... Après ? Enfin qu'ai-je fait et pourquoi suis-je mécontente ? Il faudrait le résumer en une phrase bien nette. Eh bien: je suis mécontente de n'avoir pas su arracher Jules Bastien-Lepage à cette dame. Et à ce propos, vous croyez que je lui en veux à la mère Mackay ? Ou jalouse ? Pas le moins du monde; je lis dans les romans que l'on souffre en se disant: "ils sont ensemble". Ce sentiment m'est inconnu. Je suis seulement enragée qu'il ne m'ait pas trouvée assez épatante pour tout lâcher. Est-ce de l'amour ? Je ne pense pas ? C'est peut-être ma manière d'aimer ? Non plus, la mienne sera celle des autres... en mieux. Qu'est-ce qu'il y a alors. Un grand vide, de l'ennui. Pourquoi ?! Il faut chercher ce qui changerait cette situation atmosphérique. Je ne vois que ce petit artiste. Ce ne serait pas un tout, mais ce serait quelque chose... Mes sentiments ne sont pas entiers et ne méritent pas la bienveillance Divine. J'aurais bien pleuré aujourd'hui. Je ne vois que ce petit peintre ! Je ne sais vraiment pas même ce que je pense ! Mais un vrai bon tableau me jetterait dans une joie folle, si je pouvais le faire !