Čtvrtek 8. listopadu 1883

Čtu v novinách, že na otevření průmyslové výstavy v ulici de Sèze včera bylo mnoho lidí — naši velcí vévodové. Měla jsem tam jít a nechala jsem den uplynout. A uprostřed jmen, která se uvádějí, čtu: Bastien-Lepage. To mě vrhá do nesmírného rozrušení, skoro pláču. Ne, přestaňme bojovat — nemám štěstí, to říká vše. A to mě nutí zpívat a doprovázet se na harfu. Kdybych byla naprosto šťastná, snad bych nemohla pracovat. Říká se, že všichni velcí umělci zakusili bídy¹ — moje bída, to jsou všechny tyto strasti, které mě vždy přivádějí zpět k nohám Umění, mého jediného důvodu k životu. Ó! Proslout! Když se vidím slavná v představách, je to jako blesk, jako dotek elektrické baterie — vyskočím a začnu chodit po pokoji. Řeknou, že kdybych se byla vdala v sedmnácti, byla bych jako všichni ostatní. Hrubá chyba: Aby mě bylo možné provdat jako každou jinou, musela bych být někdo jiný. Kdybych si přála Lardareie², byla bych si ho vzala? Myslím, že ano — ale nevydrželo by to, opustila bych toho pijana a hráče. Čím bych se stala? Pracovala bych. Je to jediný, s nímž jsem v duchu souhlasila se provdat, protože jsem mu věřila tři sta tisíc franků a byl příbuzný krále, a líbil se mi. Kdyby šlo jen o tento poslední ohled, o sňatku bych vůbec nepřemýšlela. Myslíte, že jsem kdy milovala? Nemyslím. Tyto pomíjivé záliby mají podobu lásky, ale to tak asi není. Tak Bastien-Lepage… Vysvětlila jsem vám to — je to jako při přiblížení k velkému městu… Při pohledu na muzeum… Jak by tohle vše nemělo být moje? A tyto dojmy mi způsobují nejrůznější emoce, jako například dnes ráno… To jsou velké věci, které mnou hluboce otřásají… Nu, snad jsem na prahu toho, abych „tam byla"³. Až se stanu slavnou, mladou, elegantní a hezkou — nebudu snad součástí toho světa? Jsem dostatečně ze světa, aby mi velký talent dal místo bez srovnání. Ach! Kdyby… to bylo možné. Zatím půjdu za Julianem… Proč vlastně? Nevím. Ani mě to nezabavilo. A pak pořád tvrdí, že někdo, kdo chápe Bastien jako já, musí dělat více… Já jsem také toho názoru, že uličníci potřebují ještě několik dní práce. Nu, tak tedy. Ostatně architekt byl optimistický. Stále pociťuji tu velkou slabost… Jako povolené struny nástroje — proč? Julian říká, že vypadám jako podzimní krajina — opuštěná alej plná zimních mlh a pustoty… „Přesně to, co jsem právě udělala, drahý pane." Otec Julian občas trefí.
— Ukážete svůj obraz tomu velkému muži?
— Raději bych skočila z pátého patra.
— Nu, to je důkaz, že cítíte, že to nestačí a že můžete jít dál. Velmi přesné. Ví, že ten druhý odjíždí do Ameriky, a říká, že to pro mě bude prázdno — taky přesné. Vždyť to nebylo úplné, ale bylo to něco — a teď není nic. Vždy přesné. Malý Canrobert⁴ přijde strávit svůj čtvrtek u nás a vedeme ho do muzea Grévin⁵. A pak… Co dál? Koneckonců — co jsem udělala a proč jsem nespokojená? To by se dalo shrnout jednou jasnou větou. Nu: jsem nespokojená, že jsem nedokázala vyrvat Julese Bastien-Lepageho té dámě. A k tomu — myslíte, že té matce Mackayové to zazlívám? Nebo jsem žárlivá? Nejméně na světě; v románech čtu, jak lidé trpí, říkají si: „jsou spolu." Tento pocit mi je neznámý. Jsem jen zuřivá, že mě nepovažoval za dost ohromující, aby pro mě nechal vše. Je to láska? Nemyslím? Snad je to můj způsob milování? Ani ne — moje bude jako u druhých… jen lepší. Co to tedy je. Velká prázdnota, nuda. Proč?! Je třeba hledat, co by změnilo tuto atmosférickou situaci. Nevidím než toho malého umělce. Nebylo by to vše, ale bylo by to něco… Mé city nejsou celistvé a nezasluhují si Boží přízeň. Dnes bych se dobře vyplakala. Nevidím než toho malého malíře! Vskutku ani nevím, co si myslím! Ale opravdu dobrý obraz by mě vrhl do šílené radosti — kdybych ho mohla namalovat!