Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 11. října 1883

Zapomněla jsem poznamenat příjezd mého strýce Vladimíra — přijel, aby vzal svého bratra Georgese s sebou a pokusil se tím zachránit jeho majetek — a snad z toho trochu vytěžit. Ostatně to bude vždy lepší, než vidět vše vyrabováno cizinci. Pokud se to podaří, Dina může jednoho dne dědit — a my se zbavíme toho hrozného člověka, který nám otravuje Paříž.
Místo cigarety Bojidar bude držet mezi prsty větvičku lichořeřišnice, kterou si utrhne z balkonu. Nekouří — a ta květina dotváří originalitu a [není směšná].
Včera jsme šly navštívit Gaviniovy, kteří chtějí, abych se vdala — za Alexise.
Ztratili naději, že udělám šťastným nějakého půvabného Francouzíka — no tak tedy Karageorgevitch — ale vdejte se.
„Ale když se stanete pretendentkou — přestanete malovat?“
„Ale vůbec ne — rumunská královna maluje i píše.“
Dokonce jsem jim ukázala podrobnosti o královniných dílech. To je jediný způsob, jak je přimět přijmout [soustavné] malování. Jsou hloupí! Ale všichni jsou.
Ach! Jaká bída.
Jsem tedy opravdu tak nadřazena všem těmto lidem?...
Ostatně co na tom — nudí mě.
Jestliže si Bastien nakonec vezme Mackayovou, bude to velký zármutek — ovšem jen v mé obrazotvornosti.
Seznámila jsem se s ním před dvaceti měsíci — myslím v únoru 1882; tehdy byl v prvním roce s Mackayovou — trvá to tedy téměř tři roky.
Ostatně — stále ji zbožňuje, to je k vzteku. A vlastně — proč by ji už nemiloval? Hloupá jsem já, když si přeji být milována zrovna pánem, o němž vím, že je velmi zamilován jinde.
Ostatně... Bůh je spravedlivý — teď začínám věřit, že Bůh je spravedlivý. Dělala jsem si legraci ze svého smutku — dokonce i z rozesílání parte — Bojidar tu byl a smáli jsme se a po třicáté se ptali, zda je v seznamu adresa Bastiena-Lepageho.
A teď jeho dědeček zemřel — je pravděpodobně velmi zarmoucen a nemyslí na oficiální oznámení — nebo jsme zapomenuty. To vše je velmi spravedlivé.
Budu se snažit být do budoucna lepší. Bůh je spravedlivý.
Proč se líbíme spíše lhostejným než těm, které milujeme.
Protože lhostejnými vládneme — nebojíme se, že se jim znelíbíme — je nám jedno, ztratíme-li je; kdežto s těmi druhými se staneme bázlivými, ztrácíme jistotu, jsme v rozpacích, ztrácíme svůj lesk, svou sílu — ten malý sebejistý výraz, jenž je jako zdraví a mládí naší bytosti. Ostatně se líbíme skoro vždy náhodou — líbíme se, když na to nemyslíme. A lhostejní jsou vždy vašimi sluhy... Nuže, když věřím, že to je pravda, nezbývá než se přimět jednat se všemi tak, jak jednám se Saint-Amandem — jehož drezíruji jako ratlíka — ale on to potřebuje. A odvaha chybí. A co kdyby se rozhněval... A co kdyby přestal přicházet? Rozumí se — nějaký zajímavý „on“. Je to velmi těžké — ale je-li úsilí vynaloženo, úspěch je téměř jistý. Každopádně nic nezíská, kdo se bojí — vím to ze sebe; patolízalové na vás zapůsobí jen tehdy, jsou-li to lidé... pokorní — jejichž pocty by vás mohly skoro zranit. Žížala zamilovaná do hvězdy — a arogantní! Fuj hrůza... Ale mezi rovnými... Zkrátka — jsem odhodlaná být velmi pevná a nedělat jako dosud — přiznávám, že mi velmi často přijde na rty odpověď a nevyslovím ji ani s takovými, jako je Bojidar — zatímco tito Bojidarové říkají, co si myslí. Ale já to dělám z jemnosti — zdá se mi, že není-li to naléhavé, je vždy třeba vyhýbat se všemu, co by mohlo být i v nejmenším nepříjemné — ba i odporovat s jistotou mi připadá nedostatkem zdvořilosti — té vzácné zdvořilosti, jež vám někdy dá nechat říkat zkomolené věci, abyste je nemuseli vyvracet. Ostatně tyto rozkošné city by byly na místě, kdybychom je pěstovali aspoň ve třiceti — ale z lidí, které vídám, smýšlí jako já jen málokdo — a kdybych byla vytříbená, platila bych za osobu, o kterou si každý otře boty; od jisté doby vidím, že je bezpodmínečně nutné mluvit o tom, co člověk ví — citovat autory a podnikat výpady do oblasti vědy; být do jisté míry vzdělaná se mi zdálo tak přirozené, že jsem o tom nemluvila — a někdy si mysleli, že jsem milá malá cizinka, jež pěkně mluví francouzsky — a nic víc.
Je také třeba často mluvit o ctnosti — říkat slova svět, společnost, slušnost atd. atd. Tyto věci nejsou nijak samozřejmé.
A je-li člověk před jistými lidmi prostý, veselý a dobrácky přívětivý, budou vás mít za dobrou holku. Já, až... ještě nedávno jsem si vždy myslela, že to všechno se samo rozumí a že nemůže být řeč o úctě, jež nám náleží... Nu což.
Proč jsem to všechno napsala?