Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 9. října 1883

Bojidarův portrét se mi zdá... dobrý. Julian říká, že to může být velký úspěch — že je to velmi originální, velmi nové — a že to bude vypadat jako vzdělaný Manet.
Mně to připadá zábavné. Je opřen o balkon, tělo skoro čelem, hlava v profilu se odráží od oblohy — vidíte staveniště, domy, střechy, ulici, fiakr. Všichni ho shledávají velmi podobným — ale ve tváři bych chtěla ještě něco víc. Lebka a tělo jsou i podle mě velmi správné. Na balkoně jsou lichořeřišnice a jednu z nich mačká mezi prsty, zatímco se dívá do ulice; druhá ruka je v kapse. Je to v životní velikosti, od pasu nahoru — ruka je ještě třeba dodělat.
Ale kolem půl šesté zachytím efekt načervenalé oblohy se srpkem měsíce — přesně, přesně, přesně to, co potřebuji pro své Svaté ženy — hned jsem z toho udělala skicu. Tento obraz bude možno malovat jen zpaměti — nelze dát takovou oblohu pózovat — mám velikou chuť se do toho pustit ihned, nyní bych to udělala za tři týdny.
Zkusme tedy... V Concarneau nebude v listopadu hůř než v říjnu... A pak... je třeba dělat to, co přitahuje — ve vhodné chvíli, v psychologickém okamžiku.
Mám svou oblohu — a na krajinu a rostliny půjdu na jih. Model mám tady. Kdy bude třeba jet na jih — podívejme se... Až udělám figury a oblohu — za pětačtyřicet dní — a až tam budu, možná najdu nějaký obraz k malování, neboť si nejsem jistá Svatými ženami. To se může povést — a může se to vléct tři roky...
Ale ta obloha... Ach! Kdybych to dělala v pastelu... Ale ne — chci to v životní velikosti. Bude to silnější.
Čekat ještě? Možná — neboť jsem udělala dobře, že jsem čekala. Před několika měsíci bych ještě zkazila provedení — chtěla jsem to malovat po částech... a nedostatečně jsem chápala přechody, které to vyžaduje. A pak — chtěla bych být nejdřív známa a poslat tento obraz teprve se známým jménem — jinak riskuje, že přejde bez povšimnutí... S kým se poradit? Kdo bude upřímný? Kdo uvidí správně?
Budeš to opět ty, má jediná přítelkyně — aspoň ty budeš upřímná — a miluješ mě.
Ano — miluji se — jen já sama.
Ano — je třeba dokončit kluky. Mít jiný obraz k odeslání spolu s tím. Vystavit Bojidara na zimní výstavě, v Cercle — a také Dinin portrét.
A mít sochu. To je sen.
Je to možné.
Za dva měsíce mohu mít hotov jiný obraz. V prosinci začnu sochu a Dinin portrét. Ach — Bože — pišme méně a pracujme. Bojím se nastydnout v Bretani — jsem-li nemocná, vše je v háji. A musím se mít na pozoru — neboť moje ubohé dýchání je špatné a hubnu.
Zkrátka... Uvidíme.
Ale vzpomínám, jak jsem haněla Tonyho, jenž mi radil dělat obraz podle studií. Stále ho haním — neboť dělat to podle studií, rozmělnit to takříkajíc, je hrozné. Co chci dělat já — to je udělat to skoro celé citem — pomáhajíc si jen studiemi, dívajíc se každý večer na oblohu. A model by pózoval na balkoně — krajina, o níž sním, možná ani neexistuje — vždy ji budu muset uspořádat — takže použiji jen tóny a několik kousků krajiny, aby to bylo živé. Kopírovat večerní efekt je nemožné přímo z přírody — trvá to deset minut. Tedy souhlasím s Tonym.
Ano i ne — nuance je sotva postřehnutelná a veškerý rozdíl spočívá možná ve způsobu, jak bychom to udělali — on nebo já — v našich citech a našich očích.