Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 6. října 1883

Ten dobrý, ten hodný, ten výborný Tony se přichází podívat na můj obraz. Dobrý, hodný, výborný! To už vám napovídá, že mě nesetřel. Jeho první slova byla: „Působí to velmi dobře.“
Hned jsem ho přerušila:
„Ne, pane, prosím vás — šetříte-li mě, nemohu dál. Ten hrozný Julian říká, že mě všichni šetří, že nic neumím, že...“
„Ale odpusťte, slečno — vždy jsem vás považoval za zcela vážnou žačku, za někoho, kdo pracuje zcela vážně...“
„Pan Julian říká, že nic neumím... že...“ „A vy se necháte nachytat na taková škádlení...“
A ten půvabný muž se od srdce zasmál mé naivitě... Nuže — zde je to, co říká o obraze: je dobrý, velmi dobrý, jsou v něm místa nesmírně dobrá (cituji doslova) — místa, jaká možná nikdy neudělám lépe. Uličník vpravo a ten v popředí, otočený zády, jsou zcela dobří. Ale pozadí je třeba vpravo zesvětlit — a to prý nesmírně prospěje mým figurám, na které už nesmím sáhnout, jen dvě oči udělat trochu méně černé... To je práce na dvě hodiny.
Měla bych být šílená radostí. Ale nejsem — protože nesdílím mínění svého výborného mistra. Mohu dělat lépe... Co jsem udělala, tedy není dobré — není dost dobré. Vidím lépe — měla bych dělat tak, jak vidím. Je příliš shovívavý.
Co řekne veřejnost? Všimne si toho někdo? Jak vědět? Zdá se mu, že je to dobré — neposílejte to do Nice, nechte si to pro Paříž.
Říká, že je to dobré. Dobra jsou relativní — a relativní dobro nechci. Je to dobré pro ateliér, pro mě — ale pro celý svět? Je to silné? Zdá se mu, že malý chlapeček zezadu je dokonale nakreslen — pod kalhotami jsou prý cítit jeho malé nožky, pevně stojí a vůbec!
Možná si myslí, že jsem přemýšlela o anatomických fintech.
Kopírovala jsem bez přemýšlení — ostatně mi připadá, že talent je nevědomý...
Toto právě píši Tonymu.
Opsaný dopisLettre de Marie à Tony Robert-Fleury, 6 octobre 1883
Drahý Mistře, měla bych být příliš šťastna z toho, co jste řekl o obraze — a hle, jsem skoro nespokojena. Ale pro Boha, neberte to, co Vám řeknu, za hranou skromnost. Jsem naprosto upřímna a píši Vám, abyste dobře věděl, že zasluhuji naprostou otevřenost — že se soudím zdravě a mohu snést kruté pravdy, neboť jsem přesvědčena, že jednou budu moci slyšet i příjemné. Ostatně Vaše jemnost skutečně velkého umělce (tumáte!) Vám jistě pomůže pochopit mé skrupule, ocitám-li se tváří v tvář své vlastní sebeúctě. Mám si sebe více vážit? Ano — je-li Váš soud přísně spravedlivý. Řekl jste dobré a o jistých částech velmi dobré. To jsou velká slova. Dobré vzhledem ke komu? Dobré vzhledem k čemu? Dobré vzhledem k jaké okolnosti? Nechci, nechci, nechci dobré jen relativně. To nic neznamená. Kdybyste viděl tento obraz na Salonu jako dílo mladého neznámého — řekl byste jen, že je dobrý? Právě o takové dobré mi jde — a i kdybyste řekl dobré, nesouhlasila bych s Vámi — tak moc bych chtěla, aby to bylo lepší! Nuže, u tohoto obrazu možná nic neodvoláte — ale do budoucna suďte mě tak, abych mohla... Nebuďte laskavý — o to prosím Vaše přátelství k Vaší velmi pyšné žačce. Marie... Nepište mi — bylo by to vysvědčení — ale pohovoříme v pondělí.
A pak jsem přečetla román našeho slavného Turgeněva na jeden zátah a francouzsky — abych si udělala představu o dojmu cizinců.
Byl to velký spisovatel, velmi jemný duch a velmi subtilní analytik, básník, takový Bastien-Lepage.
Jeho pasáže jsou stejně krásné — a popisuje ty nejmenší pocity tak, jak je maluje Bastien-Lepage.
Jaký vznešený umělec. Kdo mu nerozumí, je blázen, blázen, blázen.
Millet! Nu — je stejně poetický jako Millet; říkám tuto pošetilou větu pro hlupáky, kteří by jinak nepochopili. Vše, co je velké, krásné, poetické, jemné, pravdivé — v hudbě, v literatuře, ve všem — mě přivádí zpět k tomu podivuhodnému malíři, k tomu velkému psychologovi, k tomu obdivuhodnému básníku. Bere náměty, které lidé z vyšší společnosti považují za vulgární... a dobývá z nich nejpronikavější poezii.
Co je obyčejnějšího než holčička, která pase krávu, nebo žena pracující na poli. A kolikrát to už bylo malováno!
Ale nikdo to neudělal jako on. Má naprostou pravdu — tři sta stran v jediném plátně!
Ale je nás možná patnáct, kteří mu rozumíme.
Turgeněv také maloval sedláka — ubohého ruského sedláka — a s jakou pravdivostí, jakou prostotou, jakou upřímností! A je to dojemné, a je to poetické, a je to velké.
Bohužel v cizině to nelze pochopit — a především ho proslavují jeho studie společnosti.
A tohoto obdivuhodného umělce pohlcuje jakási Mackayová.
Co řekne Tony? Můj obraz je dobrý? Za to bych děkovala Bohu. Toto požehnání mi přineslo štěstí. Tony by mi řekl, že je to velmi dobré — a jiní také — to by mě ale neučinilo šťastnější, protože já si nemyslím, že je to mé maximum... Lze ho vůbec kdy najít? Chtěla bych začít znovu... A i tak! Vidím jen Bastiena. Vždycky to bude pod jeho úrovní...! Tedy —