Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 1. října 1883

Náš velký spisovatel Turgeněv, zemřelý před čtrnácti dny, je dnes převezen do Ruska.
About mluvil dosti tiše a já moc neslyšela; Renan, kterého vidím přes bustu od Saint-Marceauxa, byl velmi dobrý a poslední „sbohem" znělo slavnostně; [přeškrtané: malíř] Bogolubov pronesl také řeč. Celkem jsem hrdá, že vidím uctívat Rusa od těch hrozných, domýšlivých Francouzů.
Mám je ráda — ale opovrhuji jimi. Nechali Napoleona zemřít na Svaté Heleně — to je zločin nesmírný, příšerný, ohavný. Je to věčná hanba... A jiné věci také... Přesto... Vždyť zavraždili i Caesara... Ostatně vypískali Lamartina, jenž by v antice měl oltáře — jak tak správně říká Dumas fils.
A pak ještě osobní stížnost — nepřiznávají Bastien-Lepagovi jeho hodnotu. Šly jsme na Salon po Turgeněvovi a já nemohu vidět tu vznešenou malbu bez výbuchů nadšení — výbuchů vnitřních, neboť moje idiotská rodina by si myslela, že jsem do něj zamilovaná.
Meissonier! Ale Meissonier není nic jiného než kouzelník s kartami!
Dělá mikroskopické věci tak, že vyvolávají úžas tak velký, že se skoro dotýká dojmu. Ale jakmile vystoupí z tohoto nepatrného formátu, jakmile jeho hlavy mají víc než centimetr, stane se to tvrdým a obyčejným — jenže to nikdo neodváží říct, a obdivují se, i když všechna jeho plátna na tomto Salonu jsou jen dobrá a správná...
Ale je to umění?
Lidé v kostýmech, kteří hrají na cembalo nebo jezdí na koni nebo...
Ostatně hodně žánrových malířů [sic] dělá totéž. Jaký zájem je na sledování dam z doby Ludvíka XIII. při obědě nebo zpěvu, nebo různých pánů... Co jsem u něj viděla úžasného a krásného, to je za prvé „Hráči v boule" na cestě do Antibes. Je to scéna zachycená přímo ze života, byť v dobových kostýmech, a je plná vzduchu a slunce — a je to tak malé a tak provedené, že člověk stojí ohromen. Pak on sám a jeho otec na koních na téže cestě, myslím. Pak „Rytec leptů." Pohyb a výraz jsou zachyceny a jsou pravdivé — ten muž, který myslí, pracuje, je snad uchvácen — dojímá a zajímá nás a detaily jsou zázračné. Je tam ještě jezdec z doby Ludvíka XIII. hledící z okna, stejný formát, a opět pohyb správný, lidská, přirozená, prostá akce — zkrátka úlomek života. Zbývající část řadím mezi dobré, pečlivě provedené žánrové obrazy, které by bez mistrovských děl, jež jsem jmenovala, nestačily na Meissonierovu slávu. Jeho portréty, pokud je hlava jen dva centimetry, jsou kartonové — a čím větší, tím horší.
Je výrobce siláckých kousků [přeškrtané: zdravím] a dost — nikdy mě nedojme. Ale pohleďte na malé portréty od Bastiena! Většina by hlasitě vykřikla, kdybych řekla, že jsou o mnoho nadřazeny těm od Meissoniera. A přece je to nepopiratelná pravda.
Ale všichni závidivci užívají starého, uznaného talentu jako palice k bití těch, kteří se jim zdají nebezpeční. Nic se nemůže srovnávat s Bastienovými portréty. Zpochybňujte jeho obrazy — dobrá, možná jim nerozumíte — ale jeho portréty! Od počátku světa až dodnes nebylo vytvořeno nic lepšího.
A kdybych se nestyděla, že ne... Zkrátka — kdybych pózovala pro svůj portrét, ne vždy bych ho slyšela...
Je to nesmírný zdroj, který mi Bůh odebírá. Jsou lidé významní, zajímaví, vlivní, zábavní, které bych mohla malovat, kdybych s nimi mohla mluvit... Ale být neustále poděšena myšlenkou: bude na mě mluvit a já neuslyším!
Ubohost moje.
Bojidar, jenž byl s námi, večeří u nás — i jeho rodiče — a večer se přivalí starý baron Linsingen a my si ho dobíráme, aniž by o tom měl tušení, samozřejmě.