❦
Středa 26. září 1883
Obraz převrhnutý poryvem větru je značně protrhlý — ale ne ve figurách — a dá se to opravit.Le tableau renversé par un coup de vent est largement crevé, mais pas dans les figures et puis ça peut se réparer.
Jenže to vše mě unavuje — a myšlenka malovat v blízkosti Paříže mě odpuzuje; nejsou tu dost rozlehlé obzory. Půjdu do Bretaně, myslím.
Seulement tout ça me fatigue et l’idée de peindre près de Paris me dégoûte, il n’y a pas d’horizons assez vastes. Je vais aller en Bretagne je crois.
Ta kuchařka, onen falešný Bastien, nepřišla od věků. Je rozhodně vyléčen.
Cette cuisinière de faux Bastien n’est plus venue depuis des siècles. Il est guéri, décidément.
Včera večer mi Pavel způsobil tak velké pobouření, že na ně budu dlouho myslet. Ujistil nás, že otec svou snachu velmi miloval a často s ní hovořil. Pavel to řekl pravděpodobně proto, aby... Aby podpořil důstojnost své ženy, nebo nevím proč — ale je to ta nejdrzejší lež. Můj chudák otec nikdy neskrotil svůj odpor k tomuto manželství a snachu nemohl vystát — to je obecně známo tam i tady.
Hier soir Paul m’a causé une indignation si grande que j’y penserai longtemps. Il nous a affirmé, que mon père aimait beaucoup sa belle-fille et causait souvent avec elle. Paul l’a dit probablement par... Pour soutenir la dignité de sa femme ou je ne sais pourquoi, mais c’est le plus impudent des mensonges. Mon pauvre père ne s’est jamais calmé sur ce mariage et ne pouvait pas supporter sa belle-fille, c’est de notoriété publique là-bas et ici.
Lhát takto, přímo do očí, věda, že dobře víme, jak se věci mají! Ach! Milosrdenství.
Mentir comme cela, en face et sachant que nous savons bien ce qui en est ! Ah ! Miséricorde.
Já jsem ho označila za drzého, podvodníka, ničemu, schopného čehokoli atd.
Moi je l’ai traité d’impudent, imposteur, de canaille, d’être capable de tout, etc.
A vskutku! Přinutila jsem ho vrátit plnou moc podepsanou na konzulátu. Moje důvěra je pryč.
Et en effet ! Je lui ai fait rendre la procuration signée au consulat. Ma confiance est partie.
Koneckonců dnes večer jsme dobrými přáteli — jsem smírné nálady — hodně jsme mluvili o otci. Vzpomínali jsme na jeho zábavné vtipy, jeho drobné nevinné vrtochy, jeho původní nápady... Koneckonců mu vzdávám tu čest, že v sobě vidím jeho podobu — a rozněžňuji se do té míry, že musím zakašlat, aby to nebylo vidět. Neboť za nic na světě se nechci rozněžnit... Ostatně by to nebylo pochopeno — mysleli by, že před Pavlem hraji komedii nebo že jsem nemocná.
Enfin ce soir nous sommes très bons amis, je suis d’humeur conciliante, on a beaucoup parlé de mon père. On a rappelé ses boutades amusantes, ses petites manies inoffensives, ses idées originales... Enfin je lui fais l’honneur de me voir semblable à lui et m’attendris au point d’être obligée de tousser pour que cela ne paraisse pas. Car pour rien au monde je ne veux m’attendrir... Du reste cela ne serait pas compris, on croirait que je joue la comédie devant Paul ou que je suis malade.
Nyní — sotva zadržujíc slzy — lituji, že jsem neodjela s mámou — nebyla jsem k tomu povinna — ale bylo by to velmi dobré, byl by šťastný; moje chladné výpočty v okamžiku matčina odjezdu se obrátily proti mně — namalovala jsem jen jeden obraz a možná je špatný — a popáleniny, které měl smutek zakrýt, mému zdraví neprospívají. A jako u všeho zbytku chápu a pochopím příliš pozdě.
Maintenant ayant peine à retenir les larmes je me repens de ne pas être partie avec maman, je n’y étais pas obligée mais ç’aurait été très bien, il aurait été heureux, mes froids calculs au moment du départ de maman se tournent contre moi, je n’ai fait qu’un tableau et il est peut-être mauvais, et les brûlures que devait abriter le deuil ne profitent pas à ma santé. Et comme pour tout le reste je comprends et je saisis trop tard.
Zachvacuje mě jakási něha k tomuto mrtvému otci. Jako jsem se zamilovala do Cassagnaca poté, co jsem ho přestala vídat. Ach ne — moje dojmy nejsou bezprostřední; teprve tím, že na něco myslím, obracím a převracím dojem, cit — dochází mi to.
Je me prends d’une espèce de tendresse pour ce père mort. Comme je suis devenue amoureuse de Cassagnac depuis que j’avais cessé de le voir. Oh ! non, mes impressions ne sont pas immédiates, c’est à force de penser, de tourner et de retourner une impression, un sentiment que je me rends compte.
Nyní, když jsou třenice zapomenuty, vzpomínám si jen na to, co bylo na otci dobré, původní, duchaplné. Byl bezprostřední a zdál se lehkovážným a podivínským nebo vulgárním. Trochu chladnosti a lstivosti snad... Ale kdo je bez chyb — a já sama... Koneckonců se obviňuji a oplakávám ho.
Maintenant que les froissements sont oubliés je ne me rappelle que de ce que mon père avait de bien, d’original, de spirituel. Il était primesautier et semblait léger et baroque ou vulgaire. Un peu de sécheresse et de ruse peut-être... Mais qui est sans défauts, et moi-même... Enfin je m’accuse et je le pleure.
Kdybych tehdy odjela... Bylo by to ze slušnosti, neboť cit tam nebyl... Bylo by to přece jen záslužné? Nemyslím.
Si j’étais partie alors... Ce serait par convenance car le sentiment n’y était pas... C’aurait-il été méritoire tout de même ? Je ne crois pas.
Ten cit jsem neměla — a Bůh mě za to potrestá — ale je to moje vina, že jsem tehdy nic necítila? A pak — bude mi toto dnešní večerní dojetí připsáno k dobru?
Je n’ai pas eu ce sentiment et Dieu m’en punira mais est-ce ma faute si je n’ai rien senti à ce moment-là ? Et puis l’attendrissement de ce soir me sera t-il compté ?
Ano — byla-li tvrdost prvního okamžiku hodna trestu.
Oui, si la dureté du premier moment mérite punition.
Jsme zodpovědni za své skutečné dobré nebo špatné hnutí? „Musíte splnit svou povinnost,“ říkáte.
Sommes-nous responsables de nos bons ou mauvais mouvements véritables ? Il faut faire son devoir dites-vous.
Nešlo o povinnost — mluvíme o citu — a poněvadž jsem tehdy nepociťovala potřebu odjet, jak mě Bůh bude soudit?
Il n’était pas question de devoir; nous parlons sentiment, et puisqu’alors je n’ai pas éprouvé le besoin de partir, comment serai-je jugée par Dieu ?
Je člověk souzen podle svých bezvolních hnutí nebo podle svých skutků? Já bych brala v úvahu city — předpokládejme, že jsou dobré — ale pak je člověk andělem... Tedy já jsem postrádala něžnosti — jsem vinna? Ne — ale nebyla jsem dobrá; „bylo to bezvolní,“ říkáte — bezpochyby jako všechny naše city... Ale bezvolní cit, jenž vás přivede k zlomyslnostem nebo hanebnostem, není proto méně špatný. Je to vše?
Est-on jugé selon ses sentiments involontaires ou selon les actes ? Moi je tiendrais compte des sentiments, supposez-les bons, mais alors on est un ange... Ainsi moi j’ai manqué de tendresse, suis-je coupable ? Non, mais je n’ai pas été bonne, ça a été involontaire, dites-vous, sans doute comme tous nos sentiments... Mais le sentiment involontaire qui vous fait faire des méchancetés ou des infamies n’en est pas moins mauvais pour cela. Est-ce tout ?
Právě jsem řekla: dělat — neudělala jsem nic; pociťovala nebo nepociťovala jsem lásku k umírajícímu otci — a nyní toho lituji. Ano — lituji, že jsem nepocítila ten dnešní večerní záchvat dojetí.
Je viens de dire : faire; je n’ai rien fait; j’ai éprouvé ou je n’ai pas éprouvé d’amour pour mon père mourant et maintenant je le regrette.Oui, je regrette de n’avoir pas ressenti l’élan de ce soir.
A on je mrtvý — a to nelze napravit. A co by mě stálo splnit svou povinnost — neboť bylo mou povinností jít k umírajícímu otci.
Et il est mort et c’est irréparable. Et qu’est-ce que ça m’aurait coûté d’aller faire mon devoir, car c’était mon devoir d’aller vers mon père mourant.
Nepochopila jsem to — a necítím se naprosto bezúhonnou; nesplnila jsem svou povinnost. Bylo ji třeba splnit. Je to věčná lítost. Ano — nejednala jsem dobře — a lituji toho — a stydím se před sebou samou — což je velmi bolestné. Nechtěla bych se omlouvat — ale nemyslíte, že mi to máma měla tehdy říct? Ach! Ale kde nic! Měli jen jednu myšlenku — nerušit každodenní kolej: „Marie s mámou! To by je zdrželo šest měsíců! A zůstane-li Marie, máma se dřív vrátí.“ Takto rodina uvažuje. Ale poněvadž vím lépe než kdokoli, že tato rodina je hloupá — proč se na ni tedy vymlouvám! Bohužel — člověk vždy podléhá nějakému vlivu, aniž to ví...
Je ne l’ai pas compris et je ne me sens pas tout à fait irréprochable; je n’ai pas fait mon devoir. Il fallait le faire. C’est un regret éternel. Oui, je n’ai pas bien agi et je m’en repens et j’en ai honte devant moi-même, ce qui est très pénible. Je ne voudrais pas m’excuser mais ne croyez-vous pas que maman aurait dû me le dire, alors ? Ah ! Bien ouiche ! On n’a eu qu’une pensée, c’est de ne pas déranger le train-train de tous les jours; « Marie avec sa mère ! ça les ferait rester six mois là-bas ! Et si Marie reste, sa mère sera plus vite revenue. » Voilà le raisonnement de la famille. Mais puisque je sais mieux que personne que cette famille est stupide, qu’ai-je à l’invoquer ! Hélas, on subit toujours quelque influence, sans le savoir...