Pátek 21. září 1883

Diskuse — nebo spíše rozhovor — o dědictví; Pavel přinesl plány, výpočty atd. atd.
Ani na okamžik nepodezírám jeho loajalitu — přesto jsou Malorusové tak lhaví; a navíc lze říci celou pravdu a všechna čísla, a přesto to není zcela ono. Co mi nabízí: dá mi 10 000 rublů (deset tisíc rublů) za má práva. Neboť prý je nutno prodat vše okamžitě, jinak je vše ztraceno! Zájemci o koupi nekoupí, pokud si vyhradím svůj kus. Proč? Protože Pavel předpokládá, že si beru nejlepší — a bez toho dobrého kusu nikdo nekoupí zbytek; kdežto tito lidé naopak koupí i špatnou půdu, když jim ji vnutí spolu s dobrou jako nezbytnou podmínku. Ano — ale říkám mu: „Vezmu-li si pro svůj podíl dobré i špatné, majetek nemění svou povahu — pouze se zmenšuje.“
Z toho nevybočí. A právě to si zarputile nechávám vysvětlovat.
Pravé vysvětlení — a věřím, že toto: dá mi svých deset tisíc, nic neprodá — a stará Eristoffová mu pomůže platit úroky z dluhů, které dosahují sto čtyřiceti tisíc rublů — tedy pěti až šesti set tisíc franků. A majetek připadne celý Pavlovi. To je domněnka.
Je mi velmi nepříjemné, že si nemohu dopřát potěšení říct: „Nediskutujme, vezmi vše“ — jenže kdybych to řekla, nebylo by to oceněno. Řeklo by se: „Ona dobře cítila, že to musí udělat, takže k tomu byla donucena atd.“
Na moje dědictví se pohlíží jako na drobnou uzurpaci, protože mi teta dá svůj majetek. Je-li Pavel upřímný... jsem ochotna se všeho vzdát. Ale.
A pak opravdu vzít těch deset tisíc rublů... když je nepotřebuji... neboť je nepotřebuji. A přece — přijímajíc svůj velmi malý podíl otcovského dědictví — nejsem jen ve svém právu, ale i ve své povinnosti, ve své důstojnosti. Nebyli jsme spolu dobře — ale loučili jsme se objetím.
A pak co ještě.
Miloval mě dokonce víc než Pavla — neboť jsem lichotila jeho ješitnosti, jeho nejvyššímu citu, a podobala jsem se mu.
Nuže co?
To je vše. Můj obraz stojí — zbývá tak málo dělat — jsem otrávená, uštvaná, umořená, znechucená atd. atd.
Hrála jsem pasians — a říkají, že do roka zemřu. Tolikrát mě oklamaly — stejně mě, jak říká Rosalie Pitauchard, popadl strach. Tedy ještě měsíc budu chřadnout — pak najednou zápal plic — a ke konci prosince...
Napišme závěť.
Hotovo.
U stolu přivádím mámu k pláči, mluvíc o své smrti a výmluvně líčíc, jak ona a teta dožijí své dny v Monaku ve společnosti Daniloffové, v hovoru s krupiéry a hráči.
Je to velmi kruté — a zdá se mi to velmi pravdivé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „sine qua non“. ↩