Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 21. září 1883

Diskuse — nebo spíše rozhovor — o dědictví; Pavel přinesl plány, výpočty atd. atd. Nelze pochybovat ani na okamžik o jeho loajalitě — přesto jsou Malorusové tak lhaví; a navíc lze říci celou pravdu a všechna čísla, a přesto to není zcela ono. Co mi nabízí: dá mi 10 000 rublů za má práva. Neboť prý je nutno prodat vše okamžitě, jinak je vše ztraceno! Kupci, kteří chtějí koupit, nekoupí, pokud si vyhradím svůj kus. Proč? Protože Pavel předpokládá, že si beru nejlepší — a bez toho dobrého kusu si nikdo nekoupí zbytek; přičemž tito lidé by naopak koupili i špatnou půdu, kdyby jim byla předložena spolu s dobrou, sine qua non. Ano — ale říkám mu: vezmu-li si pro svůj podíl dobré i špatné, majetek nemění svou povahu — pouze se zmenšuje.
Z toho nevybočí. A právě to si zarputile nechávám vysvětlovat.
Pravé vysvětlení — a věřím, že toto: dá mi svých deset tisíc, nic neprodá — a stará Eristoffová mu pomůže platit úroky z dluhů, které dosahují sto čtyřiceti tisíc rublů — tedy pěti až šesti set tisíc franků. A majetek připadne celý Pavlovi. To je domněnka.
Je mi velmi nepříjemné, že si nemohu dopřát potěšení říct: nediskutujme, vezmi vše — jenže kdybych to řekla, nebylo by to oceněno. Řeklo by se: ona dobře cítila, že to musí udělat, takže k tomu byla donucena atd.
Na moje dědictví se pohlíží jako na malé přisvojení, protože mi teta dá svůj majetek. Je-li Pavel upřímný... jsem naprosto připravena vše opustit. Ale.
A pak opravdu vzít těch deset tisíc rublů... když je nepotřebuji... neboť je nepotřebuji. A přece — přijímajíc svůj velmi malý podíl otcovského dědictví — nejsem jen ve svém právu, ale i ve svém závazku, ve své důstojnosti. Nebyli jsme spolu dobře — ale loučili jsme se objetím.
A pak co ještě.
Miloval mě dokonce víc než Pavla — neboť jsem lichotila jeho ješitnosti, jeho nejvyššímu citu, a podobala jsem se mu.
Nuže co?
To je vše. Můj obraz se zastavil — zbývá tak málo dělat — jsem otrávená, uštvána, umořená, znechucená atd. atd.
Hrála jsem pasians — a říkají, že zemřu v tomto roce. Tolikrát mě oklamaly — stejně mě, jak říká Rosalie Pitauchard, popadl strach. Tedy ještě měsíc budu chřadnout — pak najednou zápal plic — a ke konci prosince...
Napišme závěť.
Hotovo.
U stolu přivádím maminku k pláči, mluvíc o své smrti a výmluvně líčíc, jak ona a teta dožijí své dny v Monaku ve společnosti Daniloffové, v hovoru s krupiéry a hráči.
Je to velmi kruté — a zdá se mi to velmi pravdivé.