Pátek 15. června 1883

Canrobertovi mi píší půvabný dopis, ostatně všichni jsou velmi milí, a já nejsem naladěna na všechny ty kondolence.
Dnes ráno, v naději, že ráno nikoho nepotkám, se odvažuji do Salle Petit; výstava sta mistrovských děl ve prospěch kdoví čeho. Decamps, Delacroix, Fortuny, Rembrandt, Rousseau, Millet, Meissonier, jediný žijící, a další.
A především se omlouvám Meissonierovi, kterého jsem málo znala a který měl na poslední výstavě portrétů jen věci podřadné.
Tady jsou doslova zázraky. Ale vyvést své krepové závoje na světlo mě přiměla touha vidět Milleta, kterého jsem vůbec neznala a o němž mi všichni hučeli do uší. Bastien je prý jen jeho slabý napodobitel – až mě to nakonec rozčilovalo. Viděla jsem a půjdu se podívat znovu.
Bastien je jeho napodobitelem, chceme-li, protože jde o rolníky a protože oba jsou velcí umělci a všechna opravdová mistrovská díla mají jakousi rodinnou podobu malby se musí podobat...
Cazinovy krajiny se Milletovi blíží mnohem víc než krajiny Bastienovy. U Milleta, v těch šesti plátnech, která tu vidím, je krásný celek, soulad, vzduch, plynulost. Jsou to malé postavy pojaté zkratkou, velmi široce a velmi věrně. A co dnes Bastienovi dává sílu, jaké není rovno, je pečlivé, silné, živé, mimořádné provedení těch lidských postav; zkrátka dokonalá nápodoba přírody, život. Jeho Večer na vesnici, který je jen dojmem malého rozměru, se Milletovi jistě vyrovná; jsou tam jen dvě drobné postavy ztracené v soumraku. Ale vzpomínka na jeho Lásku na vesnici mi drásá oči. Jaká chyba, to pozadí! Jak to, že ho nevidí? Ano, na těch velkých obrazech chybí to, co činí Milleta mimořádným na malých... Vzduch, soulad... Ať se říká, co chce, postava musí vládnout! Père Jacques je svým účinkem lepší než Láska na vesnici, stejně tak Senoseč; Père Jacques byl plný poezie, dívenka trhající květiny je okouzlující postava a stařec byl povedený... Dobře vím, že je těžší dát velkému obrazu to... ovzduší, ten tak jemný a zároveň pevný splývavý přechod, který je příznačný pro Milleta... ale mělo by se toho dosáhnout. Na malém obrazu se leccos dá zamaskovat. Pozadí malých obrazů, kde převládá dojem (a ne pečlivý Meissonier), jako například u Cazina, který je Milletovým synem; často lze dát to nic a to všechno, co se rozlévá po všem a co se nenachází přesně v žádném bodě, zvané kouzlo, několika šťastnými tahy štětce... Kdežto na velkém obrazu se to všechno mění a stává se hrozně obtížným, neboť cit se musí opírat o znalost řemesla, a je to často jako s láskou a penězi...

Poznámky

Pozn. překl.: Galerie Georges Petit, prestižní pařížská galerie; „Výstava sta mistrovských děl“ proběhla v červnu 1883. ↩