Neděle 27. května 1883. Dnes se v Moskvě koná korunovace.[^100.01.1]

Neděle 27. května 1883. Dnes se v Moskvě koná korunovace.¹ Jdeme do kostela, kde jako obvykle prožívám záchvat zuřivosti a zoufalství, který musím potlačovat po celý oběd, u nějž sedí Saint Amand a Tcherniská. A pak se to rozplyne ve slzách! Madame Massalská, přítelkyně madame Mackayové, si jistě neodpustila říci, že nás z ambasády nikdo nevidí. Kdyby aspoň říkala jen to. Ve čtyři a půl do Bois s Adelinou. Veškeré salonní drby, elegance, život... Mám pravdu, nebo se mýlím? Kdybych chodila hodně do společnosti a myslela jen na elegance, kdybych po salonech roznesla to, co mám v duchu originálního... mívala bych úspěchy, a to i pokud jde o slavné muže. Ti raději vyhledávají ženy brilantní, u nichž si odpočinou od práce. A není snad ambicí každého muže s talentem, ba i génia, být přijímán a zářit v elegantních salonech a u dam ze společnosti? A nejsem snad jako tito muži? Ovšemže mít svou záři by bylo krásné, ale i bez jakékoli záře může mladá a okouzlující žena mít u svých nohou všechny slavné, kteří jsou stejně přitahováni krásnými hraběnkami jako hraběnky jejich slávou. Vyvozujte závěry. Já žádné nevyvozuji. Ale ostatně mluvím o tom všem, jako bych měla na výběr. Kam půjdu? Do dvou nebo tří salonů, ani to ne... K madame de Kesslerové, cizince, kde není žádnou slávou být přijata. Nebo k madame de Cambourgové, která je sice Francouzka, ale u níž je to totéž. Být trpěna u staré vévodkyně de Fitz-James, jejíž salon není zábavný. Maršálka nepřijímá. A pak... O Kanchinových, Foleyeffových a dalších nemluvím. Navíc mama je pryč a otec na smrtelné posteli. Takže není o čem mluvit. Ráda bych se setkala s Camillem Pelletanem, šéfredaktorem „La Justice" a letošním poslancem.² Čtu jeho nejsušší články a jeho duch mě okouzluje. Jsem prodchnuta Balzacem a představuji si – a to je ostatně pravda –, že se v životě všechno odehrává jako v jeho knihách. Uklidnit se. Uklidnit se. Uklidnit se. Mám přece čas, zatraceně. Je mi teprve čtyřiadvacet. To přece ještě leccos znamená. Rochegrosse je také čtyřiadvacetiletý. Bastien-Lepage se proslavil teprve ve dvaceti pěti. Ach, mrzí mě, že jsem urazila toho chudáka architekta. Ale proč psal, že lituje, že nemůže přijít? Přála bych si, aby se s ním moji lidé setkali a věci se nějak urovnaly.

Pondělí 28. května 1883. Vracíme se domů ve chvíli, kdy Saint-Marceaux zvoní u dveří.
– Ale to jste se pěkně mýlil, myslel jste, že tu nikdo nebude. Ach, jak jsem ráda! Jak si jistě domýšlíte, celý rozhovor se točí kolem zmínky – zmínka ze Salonu je slavnou událostí chvíle –, a já mu předkládám vše, co jsem od té doby řekla a napsala, jako zářivou improvizaci. Velký muž je naprosto okouzlující. To není ten záludník z Damvillers.¹ Je to muž světa a ducha. Neřekl nic než pozoruhodné věci – není to ani Bouguereau, ani Manet, ani falešný naivka z Damvillers. Nazvala jsem ho falešným naivkou a Saint-Marceaux souhlasí; ostatně o něm ve třetí osobě promluvil jako o fotografovi. Moderní škola jde špatnou cestou, Bastien také. Shodujeme se. A přece Bastien mluví o umění tak, jak si o něm myslím já, ale sentimentalita ho zkazí. Slavný sochař dává přednost Lásce na vesnici před Joanou z Arku; nezdá se mi, že by k těmto věcem byl příliš nakloněn... Ostatně u pohledu na moje Svaté ženy se zeptal, na co se to tam dívají... Hm... Dělá výjimky – má rád velká plátna Puvise de Chavannes a pak některé salónní obrazy, jejichž jméno ani nezná, ale líbí se mu, protože se mu líbí. Tak já chápu umění. Ale přijít a říct, že obraz je „velmi pěkný" a že „vykazuje jisté kvality"... Co to má znamenat? To říká Tony: vykazuje jisté kvality. Starý kastrát, jen se kliď!! Udělili první medaili, jedinou, jakémusi plátnu od pana Kdovíkdo, který namaloval Francesku a Paola v pekelném podsvětí. A Saint-Marceaux říká, že pokaždé, když jde na Salon, se zastaví před tím obrazem a říká si: „Ach, tady je obraz, který dostal první medaili, dobře, to je tedy ono, ano, tak příště se slibuji, že ho prozkoumám pozorně." A vždy se to opakuje znovu. Jak pravdivý je takový dojem! Zůstal velmi dlouho, byla jsem velmi rozrušena, převrhla jsem cigarety, říkala duchaplné a vtipné věci – a zítra v deset ráno půjdu ke slavnému muži.