Středa 23. května 1883

Celou noc bez spánku, zahalena opiem, otupělá bez snů, přitom vědomá každé hodiny, bez mozkových starostí. Ráno úplně slabá. Dnes se hlasuje o těch ubohých mention honorable. Kdybych nevzala ten sirup, stejně bych nespala a byla bych velmi rozrušená. Bůh ví, jaký bude ten den. Právě jsem spala přes dvě hodiny. Je pět hodin odpoledne. Nic jsem neudělala a nic neudělám. Zítra ráno je znovuotevření Salonu. Hnusný Juliane! Proč jsi mi způsobil tolik neklidu! Byla bych bývala tak klidná. Dnes večer bude vše rozhodnuto. Zbývá jen pár hodin. Ach! není to veselé. V Paříži je mnoho slavností, já jsem zavřená mezi čtyřmi zdmi. Mluvilo se o slečně Martinoffové u paní de Pourtalès… A já bych neměla tento druh uměleckého zadostiučinění! Tolik slibovaného, a přitom mi takřka ani nepřinášelo radost. Čím je to ubožší, tím je to mrzutější; rmoutit se aspoň kvůli něčemu, co stojí za to. Ale být odhlasována třeba nějakým notářovým písařem!… Ne. To by bylo bez vůle… Není to nepříjemné. Saint-Amand, Dusautoy, Alexis, Engelhardtovi. Nebudu se namáhat dávat Saint-Amandovi nápad pojmout mě za ženu. Už nějaký čas o tom mluví, žertem i vážně, přistupuje na všechny mé myšlenky. Co si myslí? Věří opravdu, že jsem celá pro umění? Proč ne? Anebo— Nechávám všechny a jdu se pokusit usnout… Sladký spánek, jako přes den. Protože v noci jsem nespala, a přitom jako ve snu, a nemohla jsem řídit své myšlenky; pokoušela jsem se opakovaně myslet na romantické věci, ale tenhle narkotický výpar mě nechával bez vůle… Není to nepříjemné.

---
Mám ho! A tu jsem uklidněná a klidná – neříkám šťastná… Mohla bych říct spokojená… Dozvídám se to z novin. Tito pánové si nedali tu práci napsat ani slovo. Poslechněte ten příběh. Mám za to, že nic se skoro neodehraje tak, jak se toho člověk bojí, ani tak, jak doufá. Hledala jsem, jak k tomu dojde. Buď to mít budu, nebo ne. Dobře. Kdybych to neměla, znám ten účinek, protože předevčírem a včera večer jsem myslela, že to mít nebudu. A kdybych to měla – nu, bylo by to příjemné, dokonale jsem si představovala, jak to… bude. Co se tedy stane? Odkud přijde překvapení? Mít to, aniž to mám, a nemít to, přitom to maje. V půl desáté jdeme na Salon a u našich dveří potkáme zářícího Bojidara s otcem, který mi přichází blahopřát. Bereme toho mladého muže s sebou. Přicházím do svého sálu a vidím svůj obraz – přemístěný, vytažený úplně nahoru, nad velké plátno s tulipány oslepující velikosti a barvy, podepsané umělcem druhé třídy. Pak se ta předtucha, že cedulka „mention honorable" bude připevněna k Irmě, stává možnou – spěchám tam. Nic. Jdu konečně k tomu odiosnímu pastelu a tam to najdu. Jedním skokem spěchám k Julianovi a jsem tam a mluvím přes půl hodiny, aniž vlastně mohu příliš mluvit. Chtěla bych plakat. Zdá se velmi udivený. Cože, vždyť od otevření Salonu, od doby, kdy viděli mé plátno, o pastelu nebyla řeč, a pak byl jistý, že budu přemístěna a na cimaise… No, odměna… přece jen udělená v jiné sekci se zdá chránit před výstupem tohoto druhu… Zdá se mi plný srdce, píše naléhavé a přesvědčivé telegramy Cotovi, Lefèvrovi a Tonymu. Ale je to moc pozdě. Nakonec jsem zoufalá a říkám vše, co si myslím o Tonym – tom eunuchu umění. Tom lhostejném, tom lháři, tom tupci. Měla jsem to čekat. Vzpomínáte si – mysleli jsme, že malá Brisbaneová je odmítnuta; píšu mu a on mi odpovídá na čtyřech stranách, že udělal vše pro její záchranu a nepodařilo se mu to. Přitom byla přijata a on byl nepřítomen. Totéž zde. Píšu mu:

Pane, z novin se dozvídám, že jsem obdržela mention honorable, a můžete posoudit mou radost z věci tak nečekané. Přicházím vám poděkovat a říci, že jsem naprosto zoufalá. Přemístili mé plátno, aby je pověsili výše, nad hromadu strašných tulipánů od pana Bennera, alsaského vlastence, bratra Bennera – falešného Hennera – který maluje nymfy v temné zeleni. A cedulka je na pastelu. To je pohroma. Kdybys[te] pro mě mohl[i] něco udělat, byla bych vám opravdu vděčná (je to naposledy, to si může být jistý). Nechci být směšná a neprosím o úspěch. Ale to, co se zde stalo, nechá člověka křičet. Podle mínění všech si nic nezasluhuji – ano, obraz si zaslouží něco. Nejsem ani dost hloupá, ani dost bláznivá, abych o cokoli žádala. V nic jsem nedoufala. Kdyby mi nic nedali, shledávala bych to naprosto správným. A hle odměna, která se stává věcí přespříliš ponižující. Jsem naprosto zoufalá. Bylo by spravedlivé nedat mi nic. To je příšerné. Vaše oddaná Marie

Nevím, jak mám trpělivost vám to vyprávět. V jednu hodinu jdu domů a přicházejí Villevielle, Zillhardt a Claire. Před Zillhardtovou se zdám velmi spokojená. Jakmile odejde a Bojidar přichází s Dinou, nechávám přetékat celé své rozhořčení. A je to rozhořčení značné, spravedlivé a bolí mě. Zde je Tonyho odpověď.

Slečno, dostávám váš dopis a je mi líto, že vaše radost není bez příměsi. Nemohl jsem se postavit proti přemístění vašeho obrazu z toho důvodu, že bych vám uškodil v očích tří nebo čtyř porotců, kteří se živě zajímali o obraz, který jste nahradila.

Milý čtenáři, doporučuji ti tato slova, která podtrhuji. Vychutnej. „Dobře jsem udělal, protože cíle bylo dosaženo." Doporučuji ti také, ó čtenáři, výše citovanou větu. „Pokud jde o cedulku: neměla jste dost hlasů pro malbu, kdežto váš pastel naopak získal velmi úctyhodný počet hlasů." Je-li ten počet velmi úctyhodný, tři hlasy méně ho nezneuctí. Pokračujme. Nemohu sám bojovat proti celé porotě – udělal jsem co nejlépe, nebo aspoň jsem se domníval, že dělám co nejlépe. Uklidněte se a nedívejte se na věci tak příšerným světlem. Je dost lidí, kteří by byli šťastni na vašem místě. Věřte, slečno, v má nejlepší a nejoddanější pocity. Tony Robert-Fleury.

Tak. Cítím bolesti, které mu musely dát tento homérský boj s celou spojenou porotou. Jestli je třeba bojovat až tak, co tedy znamená jeho dopis v den, kdy jsem byla přijata, z něhož vytrhávám tuto větu, kterou vám zvláště doporučuji: „Nepotřebuji vám říkat, že vaše malby byly velmi dobře přijaty." Ani nepotřebuje mi to říkat – tak je to přirozené. Ne, odpovídám mu jednoduše takto:

Pane, Vše dobře uváženo a hledíc na věci s největším chladnokrevností, považuji se za tu, která dostala políček. Vaše oddaná žačka. Marie Bashkirtseffová

Zatímco probíhá tato korespondence a já komentuju jako koloristka tuto nízkost, tuto hanebnost, tuto nespravedlnost, dostávám několik gratulačních dopisů. Mention za pastel je hloupost – ale budiž! Ale přemístit můj obraz! To mě nutí plakat samotnou v pokoji, jak to píšu. Mention za pastel je výsměch, hloupost, trápení – ale jít a přemístit obraz… A víte, co se říká, říká se, jsem si jistá. Říká se nebo se bude říkat, že jsem velmi protlačována dopředu panem Robertem-Fleurym, protože namaloval můj portrét. Je neúplatný. To je velmi krásné. Ale dávno před tím, než přišla řeč na portrét, považoval mě za svou jedinou zajímavou žačku spolu s Breslauovou a zahrnoval mě největšími povzbuzeními. A po portrétu si nikdy nedělal starosti říkat, když bylo špatně – že je to špatné. Proto jsem mu důvěřovala. A když řekl tolik dobrého o tom obraze, mohla jsem mu věřit. A stále věřím. Beru Boha a všechny čestné lidi za svědky – loni dávali druhé medaile věcem, které byly daleko pod mou úrovní. A letos také ostatně. Každý vám řekne, že je to pravda. Mají mě za pošetilou, že se vůbec rozhořčuji. Nemohu připustit tolik špatné vůle, tolik špinavých machinací. Nechápu tuto artisticko-volební kuchyni. Je to hanebné. Kdy budu konečně také tak prohnaná jako ostatní, abych se přestala rozhořčovat? Povzbuzena Claire píšu Bastienovi-Lepageovi, že jeho velký talent mě nechává věřit ve spravedlnost.

Pane, Ohromující porota letošního roku mi právě udělila mention ve vzdálené sekci, nevím proč. A zároveň nechali mé plátno vystoupat na nebe. Shledávám, že je to příliš vysoko a že jsem příliš mladá na apothéozu. Systém vyrovnávání nepochybně. Celkem vzato jsem velmi zarmoucena. Nechte mě sestoupit dolů – nebudou se odvažovat vás neposlechnout, a dole jsou tak hrozné malby, že ta moje by tam mohla být. Přijměte, pane, vyjádření mých nejlepších pocitů. Marie Bashkirtseffová. P.S. Byla jsem přijata s číslem.

Claire mě bere na večeři k sobě a večer jdeme do Bois. A hle. No dobře, chci věřit, že pravý talent prorazí sám. Souhlasím. Ale je třeba, aby člověk byl vypuštěn na vodu, aby mohl začít. Bastien-Lepage sám byl na začátcích podporován svým mistrem panem Cabanelem. Když žák slibuje, jeho mistr mu musí na chvíli udržet hlavu nad vodou. Udrží-li se, je to někdo – ne-li, tím hůř. Ach! Dojdu toho. Jen je to zdržení a ne mou vinou. Nevyužít jistých výhod mě pobuřuje – jako nespravedlnost! Bojidar a Dina se reklamovali u správy – marně, samozřejmě. A Bojidar ukradl tu slavnou cedulku a přinesl mi ji. Ten kus kartonu se slovy: mention honorable. Ihned jsem ho přivázala ke Cocově ocase – Coco se neodvažoval hýbat, plný hrůzy. Celkem vzato jsem zarmoucena, roztrpčena, nešťastná. Ten obraz nahoře je pro mě muka… Ale mé zoufalství bylo pro ty, kteří mě obklopovali, zábavnou podívanou. Jsem vždy podívanou, a když bych chtěla plakat, říkám žertovné věci – nesmí se unavovat lidi, je třeba být vždy rozptýlením, novostí… Říkalo by se, že jím jsem, protože to chci… Ach! Už nemusím šetřit tu špinavou bestii Roberta-Fleuryho – za to, co mi přinesl… Jaké štěstí, že už nemusím snášet jeho oslabující rady.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „blackboulee" – doslova „blackballed" (odhlasována, vyloučena). Marie přejímá anglický výraz přímo do francouzského textu.
Salon se tradičně na několik dní uzavřel, zatímco porota hlasovala o cenách, a poté se znovu otevřel veřejnosti s tabulkami ocenění vystavenými vedle vítězných děl.
Pozn. překl.: „eunuch umění" – Mariino záměrné urážlivé novotvoření pro Tonyho Roberta-Fleuryho.
Pozn. překl.: „artisticko-volební kuchyně" – Mariino sarkastické novotvoření (fr. „cuisine artistico-électorale") pro zákulisní machinace poroty.
Cimaise (obrazová lišta) byla žádaná pozice pro zavěšení ve výši očí na Salonu. O dílech umístěných vysoko se říkalo, že jsou „vyhozena do nebe" – sotva viditelná, což znamenalo faktické přeřazení do pozadí.
Ironie je záměrná: ono ocenění nečekané vůbec nebylo – bylo jí mnohokrát slibováno.
Soufflet – doslova políček do tváře. V kultuře cti 19. století šlo o úmyslnou formální urážku vyžadující zadostiučinění.
Camouflet – doslova kouř vehnaný někomu do tváře; v přeneseném smyslu vypočítavé pokoření či urážka.
Au ciel – doslova „na nebe": nejvyšší řady na Salonu, kde se obrazy věšely mimo dohled a fakticky pohřbívaly.
Být „přijata s číslem" znamenalo, že obrazu bylo přiděleno určité katalogové číslo a řádné umístění – běžné očekávání u přijatých děl.