Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 25. dubna 1883

Výstava slavných portrétů zhotovených v letech 1783–1883.
Maminka a já tam jdeme. Já v černé vlněné látce ozdobené silnou širokou černou prýmkou. Šedý plstěný klobouk se šedým závojem kolem a šedou hrdličkou. Zkrátka – hlavní je, že jsme potkaly Saint-Marceaua desetkrát, a on mi hodně vyprávěl, takže se mi zdá, že jsem zahrnuta štěstím.
Červenala jsem se hodně, hodně a pokaždé – a protože mi to k dokonalosti sluší, tím lépe.
Hovořily jsme také s Jideovými, s paní Randouinovou, a s kým ještě? S Hechtem. Ten nám dá katalog. O architektovi ani slova – jenže když jsme přišly, byl tam někdo, kdo se ho ptal: „Je tu Jules?" Vidíte, slečno, že nejste jediná. Pak ho ztratíme a znovu najdeme až na konci, abychom s ním mohly mluvit o Saint-Marceauovi – na nějž hledíme z dálky, nebo spíše vůbec nehledíme, protože se tak bojím, aby si nemyslel, že ho sleduji nebo hledám, takže se stále odvracím a snažím se tvářit, jako bych se mu vyhýbala. A on vypadal, jako by nás hledal – ne zcela… ale přece.
Konečně si sedám na lavičku – [Slova začerněna: a on ještě] přijde na chvíli pohovořit, než odejde. Architekt i on stojí přede mnou a všichni tři se smějeme. Architekt a já [Slova začerněna: nečitelné, máme si pohovořit] o adresách, o něž jsem požádala před několika dny – a možná proto, že trochu prokoukl hru… Neboť věci, které
jsme si říkaly, nebyly k smíchu.
Nakonec nás opouští a odchází ke svému cukráři, jehož adresu mu architekt žádá. Ten člověk musí být polichocen – Émile mu dozajista napsal ve svém dopise, že tato mladá dáma zbožňuje jeho talent. Pak si s sebou bereme Julesova bratra, abychom měly s kým po cestě mluvit o Julesovi a o Generálovi. Ach! Jsem z toho úplně pryč – jsou to nekonečná zbožňování a dětinské radosti. Nu, víte – řeknu mu: Jules je přátelství, Saint-Marceaux je láska. Miluju Julese šíleně přátelskou láskou – být jím milována přátelsky by mi bylo drahé, drahé, drahé. Zatímco ten druhý…
A vy – vy jste mým důvěrníkem.
A oni dva. Jsou přece tak malí, že když jednoho postavíme na druhého, sotva by z nich byl jeden… Vzorný bratr se ohradí: Jules není tak malý! Ale kde – je docela malý.
Ale má vlasy! To je pravda – a Generál nemá! To je také pravda. Když mi architekt pomáhá smát se Julesovi, jsem nadšena – zdá se mi pak, že Jules sám je spoluviníkem.
Ale jsou-li mé hlouposti přijaty s jistou zdrženlivostí, rmoutí mě to – myslím si tehdy, že Jules nechce, abych se o něj starala.
Zkrátka – řekněte mu, dejte mu dobře najevo, že tím druhým je láska, ale že on sám je tím nejdražším přátelstvím – a že zítra večer na něj budeme myslet v okamžiku, kdy vstoupí do Paříže.