Středa 18. dubna 1883

Víte, co dělám? Účastním se soutěže u Juliána.
Ženská figura v šatech, s rukama. Je to velmi nevděčné téma, ale protože se té soutěže zúčastní i pánské ateliéry, je tu ta nemožná naděje porazit muže – a tak se vrhám… Pomyslete, někteří z nich postoupili do soutěže o Římskou cenu! Souditi se bude za čtyři týdny, neboť každý ze čtyř ateliérů namaluje tutéž figuru postupně za sebou.
Dostanu-li letos zmínku, postoupila jsem rychleji než Breslau, která před příchodem k Juliánovi vážně pracovala. Zkrátka…
Nic nového. Minulé pondělí nebyla hodina perspektivy, malá Canrobertová dostala příušnice. Ale architekt přišel stejně, i Brisbane, a já jsem mohla oslavovat Saint-Marceaua. Saint-Marceaux dělá Bastienovo poprsí. Ten den, kdy to uvidím!
Architekt řekl, že Breslau je velmi nešťastná. Zdá se, že má všelijaké potíže a nikdo se o ni nezajímá – letos byla sotva přijata. [Slova začerněna: Já si myslela] pravý opak.
Ke mně se chovala špatně – dodnes šíří hromadu jedovatých nesmyslů o mně, všechny vtipy, které mi mohly uniknout, a ty nohy namalované Schaeppim. Dělá mi velkou škodu, protože bezvýznamné věci opakované nabývají ohromných rozměrů. Nu, co řekl Julesův bratr, mě zarmoutilo. Místo abych se radovala z nezdaru té dívky, je mi jí líto. Svírá to srdce a jsem hned dojata i nad neznámými, i nad nepřáteli.
[Na okraji: Snad se představuji příliš dobrou a jsem si skutečně jistá, že nejsem jaksi přesto spokojená a jako bych se před sebou skrývala? Ne – je-li nešťastná, můj talent tím neroste. Proč se tedy radovat.]
Protože každá nespravedlnost mě hluboce pobouří. Má hodně talentu. Architekt říká, že můj talent se rovná jejímu. Ohradila jsem se plná skromnosti. Ten architekt je opravdu velmi shovívavý.
Konečně, Lefèvre, Bouguereau a Tony říkají, že dostanu zmínku přinejmenším. Služka zaslechla jejich rozhovor s Juliánem a vyprávěla to Rosalii.
Kdybych mohla dostat medaili v soutěži!… Porazit dva pánské ateliéry, dvě stě žáků. Ale to je nemožné… to by bylo jako dostat zmínku před dvěma lety. Porazím je, až mě to přestane udivovat.
Přece mi však připadá, že nebe se chystá poskytnout mi náhradu za neštěstí, které mě zasáhlo.
Je dusné počasí…
Zítra namaluju hlavu.
V sobotu, neděli, pondělí a v úterý jsme měly večírky; dnes večer jde rodina do Opery a zítra k Odettě.
Já dělám svou soutěžní práci.
Právě jsem hrála na klavír – začalo to dvěma božskými pochody Chopina a Beethovena, pak jsem hrála nazdařbůh nevím co a věci tak okouzlující, že si je ještě slyším. Není to podivné! Teď nedokážu zachytit ani jedinou notu z toho a kdybych chtěla improvizovat, nedokázala bych to – je třeba té chvíle, té minuty, nevím čeho. A teď mi hlavou procházejí božské melodie – kdybych měla hlas, zpívala bych okouzlující, neznámé, dramatické věci… Proč…
Život je příliš krátký. Člověk nemá čas na nic!
Chtěla bych sochařit, aniž bych přestala malovat…
Není to sochařství, po němž toužím. Ale vidím krásné věci a cítím naléhavou potřebu zachytit to, co vidím. Naučila jsem se malovat, ale nemalovala jsem proto, že jsem chtěla udělat ten či onen obraz. Zatímco zde umím pracovat s hlínou, abych dala tělo svým vidinám.
Saint-Marceaux… Prvním sochařem byl Bůh, jenž stvořil prvního člověka z hlíny země a dal mu duši. Tím je veškeré umění vysvětleno.
Hnětit figuru z hlíny – to dovedou všechny velké talenty s větším či menším zdarem: Chapu, Dubois, Falguière, Barrias, Millet. Ale dát té hlíně duši – to dokáže jen Saint-Marceaux. I ta nejmenší poprsí žijí, rozumíte! Jsou to celé životy a v očích jeho kamenných postav vidíme jejich životní příběh. Žijí konečně.

Poznámky

Pozn. překl.: Tato závěrečná věta je v originále anglicky.