Neděle 11. března 1883

Dnes večer odjel otec! Jaké štěstí. Se svou sestrou a s Pavlem. Jsou to špinaví lidé — nebo skoro.
Víte, že si vzali první třídu pro sebe a pro Pavla druhou? Co tomu říkáte? To je výmluvné.
Ostatně chování tohoto pána zde bylo mimořádné. Co se Pavla týče — je to dobrý hoch, jehož žena velmi znešťastňuje. Ale tento pán, můj otec... Choval se jako netaktní dobrodinec — a přece jestli tu někdo může hrát roli dobrodince, jistě to není on. Zničené jmění i zdraví, nesnesitelná povaha — a najednou znovu najít pozornou, milou, půvabnou rodinu... Vždyť jsme ho všichni zahrnovali péčí. A když to všechno viděl, řekl si, že si ke všem může dovolit cokoli.
To jest! Ne! Jsou věci v životě! Doposud nikdy neviděl slušnou společnost, elegantní salon. To my jsme... ho uvedli k lidem, které zde známe. Před Paříží se spokojoval se třemi opilci a šesti měšťankami z Poltavy... A on tu vynáší soudy!... Prohuloval víc než milion a nedokázal si vytvořit styky nikde — jen v té odporné Poltavě a...
A když zde viděl, že na mě nelze křičet — propadal šíleným záchvatům vzteku, na něž jsem odpovídala tím nejvelkolepějším pohrdáním. Ostatně od dne, kdy na mě zdvihl hlas a byl hrubý, je vše skončeno. Vstoupila jsem do jeho pokoje, věříc, že umírá — ale vše je doopravdy skončeno. Neudělal nic, aby si zasloužil lásku nebo úctu — ani mravně, ani hmotně. Nic. A já bych se snad měla sklánět před drzostmi tohoto pána.
Nikdy. Proto jsem ráda, že odjel.